Tohle bylo někdy v polovině devadesátých let, dlouho poté, co se letečtí pasažéři přestali cítit povinováni vymódit se před každým letem do svého nejlepšího obleku a začalo se létat v teplácích. Ani letušky už nemusely být jako ze škatulky. Teď, po dalších pár desetiletích a vzniku několika ultralaciných aerolinií, to vypadá, že laxní přístup k létání zaujme občas i pilot.
Letadlo společnosti PekLoAir se nezvykle pomalu, těžce a houpavě vyšplhalo nad mraky. Světýlko „Připoutejte se“ několikrát zhaslo a zas se rozsvítilo, načež se kabinou rozezněl hlas. „Ola, ola, pasažéři, hovoří váš pilot. Jo, pilot, to jsem já. Vítejte na palubě tý nejzrezivělejší hromady šrotu v nebesích naší polokoule. Letíme do… moment… abych vám pravdu řek’, nějak mi vypadlo, kam zrovna letíme. Víte, že tohle je můj dnešní čtvrtej let? Jo, čtvrtej. Anebo pátej? Odbory neodbory, sdíraj z nás kůži, že byste nevěřili. Dal bych si šlofíka – vy ne? Jenže vy se vrtíte v sedačkách, máte otlačený kolena... Jak by taky ne, když PekLoAir už zase ubral místo pro haxny. A já… já bych spát neměl, že jo? I když už toho lítání mám po krk. To je furt, leť tam, leť sem, leť zase zpátky, a furt, bez pauzy. Panebože, já bych spal, až bych brečel. Víte co? Zapnu autopilota, budete v bezpečných rukou.“
Letušky a letušáci po sobě vrhli zmatené pohledy. Jeden chlapík v saku se vymrštil a zděšeně mával rukama, jako by hledal vlastní křídla. Ale většina cestujících poklimbávala se sluchátky v uších a bylo jim to jedno. Neposlouchali pilota. Nebo mu nerozuměli. Mluvil s přízvukem severní Anglie, a ještě si šlapal na jazyk. Tak uběhl let. Pilot v kokpitu v jednom kuse mlel, letový personál se tvářil zděšeně a pasažérům postupně docházelo, že cosi není docela v pořádku. Vedoucí směny klepala na dveře kokpitu, ale ty se neotevřely.
Konečně jsme vzorně, zlehýnka přistáli na ranveji. Autopilot se nespletl. Bylo to Letiště Václava Havla. Cestující, i ti, kteří podobný projev vděčnosti ještě před dvěma hodinami považovali za trapný, hloupý a dětinský, s úlevou zatleskali.
