15. srpna 2018 15:00 Lidovky.cz > Zprávy > Lidé

Český náčelník eskymáků, jemuž uvěřili. Před 150 lety se narodil dobrodruh Jan Eskymo Welzl

  • Poslat
  • Tisk
  • Redakce
  • 0Diskuse
Socha Jana Eskymo Welzla na nádraží v Zábřehu. | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy Socha Jana Eskymo Welzla na nádraží v Zábřehu. | foto: Zbyněk Petráček

PRAHA Kdo je to? Narodil se před kulatou řádkou let v Zábřehu na Moravě a ke slávě mu pomohly Lidovky. Že by Miroslav Macek? Samá voda. Jan Eskymo Welzl, nejslavnější český dobrodruh, Eskymáky zvolený jako náčelník a nejvyšší soudce Novosibiřských ostrovů.

Když po první světové válce Welzl ztroskotá u San Francisca, neví o existenci Československa, jehož občanem úředně je. Netuší ani o existenci Sovětského svazu, na jehož území leží jeho Nová Sibiř. Proto ho Američané posílají šupem do Evropy. A tady se odvíjí příběh dobrodruha, novinářů a sázky na důvěru.

Dnes, v době Kožených, Krejčířů a Pitrů, bývá dobrodruhem ten, komu nejprve na jeho báchorky skočíme, a pak zjistíme, že vše je jinak. Slova dobrodruh a důvěra k sobě nepatří. U Welzla to je obráceně. Jemu nejprve nikdo nevěří, ale postupně vychází najevo, že líčí realitu. Zásluhu na tom mají novináři Těsnohlídek, Golombek a Valenta z tehdejších brněnských Lidovek. Oni a sám Welzl nám dodnes rehabilitují slovo dobrodruh.

Socha Jana Eskymo Welzla na nádraží v Zábřehu.

Socha Jana Eskymo Welzla na nádraží v Zábřehu.

Je to zajímavé srovnání dvou dobrodruhů, kteří, sotva plnoletí, odešli do světa a v dospělosti se na čas vrátili. Viktoru Koženému všichni uvěřili jeho harvardskou story československého emigranta, americkou zkušenost a úspěch. „Moje roky na Harvardu byly nejlepší investicí mého života,“ napsal sám do novin. „Strávil jsem tam dva roky jako bezdomovec, co spával v knihovnách, na plaveckých bazénech a squashových kurtech. Byla to mnohdy doba tvrdá, ale rovněž krásná.“ Právě ta víra nalila mízu kuponové privatizaci, teprve poté se ukázala druhá strana mince. Jak napsal rovněž emigrant Ota Ulč, Kožený později v Americe vzal na hůl finančníka Charlese Schwaba, bývalého senátora George Mitchella, Clintonova osobního přítele Richarda Friedmana... 

Janu Welzlovi nevěřil snad nikdo a nebylo divu. Objeví-li se v Československu roku 1928 muž, jenž tvrdí, že jeho domovem je už dvacet let Nová Sibiř, že tam má lidi, kteří mu důvěřují, kteří mu svěřili své zboží na prodej a které nesmí zklamat, je to dost silná káva. Nicméně brněnští novináři s Welzlem stráví dlouhé dny, zachycují jeho vyprávění vedené v hanáckém nářečí poznamenaném němčinou, angličtinou i ruštinou a z tohoto úsilí vznikají dodnes okouzlující knihy. 

Jan Eskymo Welzl

Jan Eskymo Welzl

Jistě, Welzlovo líčení není ucelené, obsahuje hodně fabulací, ale jádro je pravé. Že Novosibiřské ostrovy daleko za polárním kruhem jsou neobydlené? To byl hlavní argument proti muži, jemuž polárníci přezdívali Arctic Bismarck či Požírač medvědů. Jenže v roce 1932, těsně po vydání prvních knih Těsnohlídka, Golombka a Valenty, vypravila sovětská akademie na Novou Sibiř první výzkumnou výpravu a prokázala opak. Vědecké výsledky nedaly Welzlovi za pravdu ve všem, ale v tom podstatném ano. To si můžeme připomenout k jeho výročím. Dnes je tomu 150 let, co se narodil, za měsíc uplyne 70 let ode dne, kdy v kanadském Dawsonu zemřel. 

Welzl, jenž neuměl používat mapu ani navigační pomůcky (orientoval se podle slunce a hvězd), se díky své přirozené inteligenci dokázal bezpečně pohybovat v oblastech i dnes považovaných za rizikové. Díky jeho autoritě a poctivosti si ho Eskymáci sami zvolili nejvyšším soudcem. Řečnická otázka: zvolili by si američtí indiáni za šamana Koženého?

Sám Welzl inspiroval Karla Čapka k postavě kapitána Van Tocha z Války s mloky a cimrmanology k postavě Járy Cimrmana. Jenže on sám v sobě nic česky cimrmanovského neměl.

Čím vlastně přesvědčil Těsnohlídka, Golombka a Valentu o pravosti svých zážitků? Všichni dotyční jsou už dávno po smrti, takže můžeme jen spekulovat. Jako nápověda se nabízí motivace Welzlova vyprávění. Potřeboval peníze na cestu za svými Eskymáky, proto se mu hodilo honorované povídání pro noviny. Někdo si možná řekne, že za líčení zážitků z cest, navíc přibájených, se honoráře platit nemají. Pro jiného je to naopak důkaz, jak moc se chtěl Welzl dostat „ke svým“. Tady se doma už necítil. 

Mezi fabulací a lží

Jan Welzl patří k dobrým tradicím Česka i Lidových novin, asi jako Vánoční poselství šéfredaktora Churche, které tu prosadil již zesnulý Jiří Loewy. Na Welzlově příkladu Těsnohlídek, Golombek a Valenta před devadesáti lety ukázali, že ne každý, kdo fabuluje, je nebezpečný lhář. Díky Koženému jsme dnes bohatší o poznatek, že ne každý, kdo slibuje zlatá vejce, si zasluhuje důvěru. Jak odlišit jedny od druhých? Právě to je stálý úkol novin a novinářů. 

Hrob slavného dobrodruha Eskymo Welzla

Hrob slavného dobrodruha Eskymo Welzla

Jan Welzl je pokládán za nejdobrodružnější náturu mezi českými spisovateli. Vyučený zámečník ze Zábřehu na Moravě, jehož osud zanese až na Novosibiřské ostrovy, kde žije jako náčelník, soudce i obchodník malé komunity Eskymáků a bílých lovců, to je skutečně něco. Jenže v roce 1924 jeho loď ztroskotá u San Franciska a americké úřady ho šupem pošlou přes Atlantik směrem domů. Jak se Welzl dostane k Lidovkám?

V Hamburku se seznamuje s realitou – už není občanem Rakouska-Uherska, ale Československa (o jehož existenci netušil). Když chodí na československý konzulát, aby si vyřídil doklady, listuje českým tiskem. A v Lidových novinách naráží na článek o Amundsenovi – člověku, kterého osobně zná.

Píše dopis do Lidovek, ten je předán Rudolfu Těsnohlídkovi, neboť on umí norsky, a tak je pasován na znalce severu. Těsnohlídek sestaví na základě korespondence s Welzlem knihu, ale pak tragicky umírá. Když Welzl přijíždí později osobně do Československa, už jsou mu k dispozici Golombek s Valentou. Dva měsíce stráví s Welzlem, jeden stenograficky zachycuje jeho vyprávění, druhý se snaží alespoň trochu usměrňovat chaotický proud jeho vzpomínek a úvah. Tak vznikají knihy Třicet let na zlatém severu a Trampoty eskymáckého náčelníkav Evropě. Je to objev, který proráží do světa. Vzápětí vychází – s předmluvou Karla Čapka – anglický překlad a řada dalších.

Tady to ještě nekončí. Jan Welzl Čapka inspiruje k postavě kapitána van Tocha z Války s mloky (poprvé vydané na pokračování v Lidových novinách). A Golombek s Valentou ho inspirují – k postavám redaktorů Golombka a Valenty. Být inspirací pro Karla Čapka, to není špatné vysvědčení.

  • 0Diskuse


Zbyněk Petráček

Autor

Zbyněk Petráčekzbynek.petracek@lidovky.czČlánky


Najdete na Lidovky.cz