Zatímco první se hned zvedl, druhý upadl do kómatu, z něhož procitl až po 131 dnech. Poté se znovu učil mluvit i chodit a dodnes se většinou pohybuje na invalidním vozíku.
Pětadvacetiletého Deckarma, ústřední postavu úřadujících světových šampionů a jednoho z nejlepších házenkářů světa, postihlo neštěstí nemající obdoby. Nebylo divu, že příznivce házené, a to nejen v Německu, šokovalo.
POHNUTÉ OSUDY: Fotbal, vodka a sex. To byl divoký svět geniálního George Besta |
Ke srážce, jakých se v každém utkání odehrají desítky, došlo ve 23. minutě. I dnes si ji lze prohlédnout na YouTube: maďarský brankář chtěl založit rychlý protiútok, jeho nepřesně zahraný míč skončil v rukou Němce Branda, ten přihrál Deckarmovi, proti němuž vyrazil Pánovics, a pak se to stalo...
Na kopii nepříliš kvalitního TV přenosu je dobře vidět, jak oba do sebe vrážejí těly, rukama i hlavami. Deckarm při přebírání přihrávky Pánovicse zřejmě neviděl, byl k němu otočen zády či bokem. Pánovics bránil čelně, rozběhnutý Deckarm do něho narazil, načež oba upadli. Mnohý rozhodčí by možná pískl útočný faul, prorážení. Na opakovaném záběru je ale dobře vidět podstatná věc: Deckarm klesá k zemi bezvládně, bez nejmenších sebezáchovných reflexů, patrně už v bezvědomí. Nikterak se - rukama či schoulením těla - nesnaží o zmírnění pádu. Ze záběru, v němž hlava prudce dopadá na zem, skutečně mrazí.
„Byl to nejhorší zážitek v mé kariéře,“ napsal německý novinář Wolfgang Kleine: „Joachim ležel bezvládně na podlaze, pak ho odnesli, zápas pokračoval, ale o hru neměl nikdo zájem, vždyť v zákulisí se bojovalo o život. Ten Deckarmovi zachránil lékař místní kliniky, který v televizi viděl, co se stalo, přijel do haly a zahájil oživování. Před transportem na budapešťskou kliniku to bylo moc důležité. Hráči seděli po utkání dlouho mlčky, někteří v kabině plakali. Mlčelo se i cestou do Budapešti. Hrůza pokračovala, když někdo z novinářů rozšířil zvěst o úmrtí. Pak to bylo dementováno, ale stejně nikdo z výpravy nemohl spát.“
Joachim Deckarm
Po noční operaci na klinice v Budapešti prohlásil dr. Pál Moric: „Došlo k dvojnásobné fraktuře lebky, pohmoždění mozku, poranění mozkových plen, jejichž část musela být odejmuta, a k otoku mozku. Zákrok byl úspěšný, ovšem pacientův stav bude nadále kritický. Při uzdravování půjde o dlouhodobý proces.“ Totéž uslyšeli o den později hráčovi rodiče a trenér německé reprezentace, kteří do Budapešti přiletěli.
Dodejme, že semifinálovou odvetou s Tatabányou 21:21 si Gummersbach zajistil postup do finále Poháru vítězů pohárů, v němž pak zdolal východoněmecký Magdeburg a stal se držitelem trofeje. Na ní měl nezanedbatelný podíl i Joachim, ležící stále v kómatu. Byl to poslední úspěch jeho kariéry...
Pánovics nazýván vrahem
Západoněmecký tisk zmiňoval dvě příčiny neštěstí. Za první považoval tvrdý povrch haly: beton potažený tenkou vrstvou PVC. Druhou měl být Lajos Pánovics, kterého bulvár nazval bez váhání „killerem“, vrahem... Co k tomu lze dnes říci? Povrch nebyl, pravda, ideální, ale na „betonu“ haly se odehrály stovky zápasů a další podobné neštěstí nenastalo. Pokud jde o Pánovicse, německá strana později mnohokrát uznala, že na tragédii neměl nejmenší vinu, protože šlo o nanejvýš nešťastnou náhodu.
POHNUTÉ OSUDY: Hlavou do zmrzlé sjezdovky. Smrt v přímém přenosu šokovala svět |
Deckarmova léčba pokračovala po převozu leteckým speciálem do Kolína nad Rýnem na zdejší neurochirurgické klinice. Hráč zůstával nadále v kómatu, lékaři nevěděli, kdy procitne, a dokonce panovaly obavy, zda k tomu dojde. Stalo se tak až 8. srpna, po 131 dnech. Procitl, ale byl postižený - fyzicky, psychicky i mentálně.
Jako šestiletý začínal s gymnastikou, pak se věnoval atletice a házené. V šestnácti se stal atletickým mistrem NSR v pětiboji mládeže (výtečný byl v oštěpu a skoku do výšky) a krátce nato u něj definitivně vyhrála házená. V osmnácti maturoval na obchodní akademii, přestoupil do VfL Gummersbach, hned se prosadil do základní sestavy a vedle Heinera Branda, Erharda Wunderlicha či Clause Feye patřil k oporám jednoho z nejlepších házenkářských týmů na světě. Výrazně se zasloužil o tři ligové tituly a dvě prvenství v Poháru mistrů evropských zemí, byť byl v kádru skoro nejmladší. V boji o postup na olympijské hry 1976 se stal hrdinou západního Německa. Los svedl do tříčlenné kvalifikační skupiny vedle Belgie i dvě házenkářské velmoci - NDR a NSR. Do olympijského turnaje se však mohl probojovat pouze vítěz skupiny. Oba německé státy, v nichž házená soupeřila s fotbalem o prvenství v popularitě, tak čekal „bratrovražedný“ boj. V době bipolárního světa šlo o prestiž sportovní i politickou.
První zápas se konal 20. prosince 1975 v Mnichově. Pořadatelé dostali sto tisíc žádostí o lístky, avšak hlediště místní haly mělo kapacitu desetkrát menší. „Ten večer se zrodil světový hráč Joachim Deckarm!“ vzpomínal později jeho kamarád a spoluhráč Brand ve své knize Má cesta. „Byli jsme odhodlaní vyhrát, ale soupeři z Východu rovněž. Ovšem pak v té velké sportovní bitvě platil na suverenitu a nasazení soupeře nejvíc právě,Jo‘, jak jsme mu říkali. Bez něj bychom nevyhráli!“ Byla to pravda: na výhře západních Němců 17:14 se Deckarmpodílel devíti góly.
Odveta se hrála 6. března 1976 - jak Brand v knize napsal - v „pekle zvaném Karl-Marx-Stadt“. Domácí hráči NDR vedli před koncem 11:8 (třígólový rozdíl byl stejný jako v Mnichově), ale v poslední vteřině byli v gólové šanci faulováni, rozhodčí pískli sedmimetrový hod a zároveň konec. „Sedmička“ musela být podle pravidel zahrána, a tak se za ohlušující vřavy chopil míče Hans Engel, jeden z nejlepších házenkářů NDR.
POHNUTÉ OSUDY: Chyby a zanedbaná bezpečnost. Soudruhům se o 108 uhořelých a udušených nehodilo mluvit |
Měl v ruce postup, leč brankář Manfred Hofmann jeho střelu vyrazil kolenem, stav 11:8 zůstal a radovat se mohli západní Němci. Deckarm opět zářil, z osmi gólů svého týmu jich dal pět. O postupu nerozhodly vzájemné zápasy NSR-NDR, protože v nich měly oba týmy body i skóre shodné, nýbrž lepší skóre NSR ze všech zápasů ve skupině.
Němci poprvé mistry světa V Montrealu si házenkáři NSR vedli víc než dobře. V souboji o olympijský bronz podlehli Polákům 18:21 a skončili čtvrtí.
Všechno si však vynahradili o dva roky později na mistrovství světa v Dánsku, kde na cestě za zlatem porazili Jugoslávii, remizovali s NDR i Rumunskem a ve finále přehráli olympijské vítěze ze SSSR 20:19. Ve vyprodané sedmitisícové kodaňské hale jim k úspěchu pomohly dva tisíce jejich fanoušků. Němci se tak poprvé v historii stali házenkářskými mistry světa.
Nejlepší hráč týmu
V týmu měli nejlepšího hráče turnaje Joachima Deckarma, jenž ve finále nastřílel šest gólů. „On dokázal celé své technické i mentální schopnosti odevzdat beze zbytku ve prospěch týmu!“ chválil ho spoluhráč Brand. „Je mladší než já a mnozí další hráči, ovšem přesto patří k dominantním a klíčovým postavám týmu. Herně a střelecky je všestranný, atleticky disponovaný. V mládí se věnoval atletice, vyskočí o půl metru výše než my ostatní,“ dodával další střelec Klühspies. „Podle mne je,Jo‘ nejlepším hráčem světa!“ tvrdil v rozhovorech trenér nových světových šampionů Vlado Stenzel.
Joachim studoval matematiku a tělesnou výchovu, v příštím roce měl ukončit vysokou školu, nadále chtěl hrát házenou a do budoucna uvažoval o učitelské či trenérské dráze.
Když 8. srpna 1979 po více než čtyřech měsících procitl, vůbec si nepamatoval na zápas v Tatabányi a ani na situaci, v níž skončila jeho kariéra... Musel se znovu učit mluvit, číst, psát i chodit. Zahájil nesrovnatelně těžší zápas, než byly všechny dosavadní házenkářské bitvy. A to už jen proto, že 194 centimetrů vysoký, urostlý hráč ztratil čtyři desítky kilogramů hmotnosti.
„Nemůžu, ale musím!“ bylo jeho krédo, vyvěšené nad lůžkem. „Díky bohu jsem naživu. Najdu způsob, jak se vyrovnám se svým údělem,“ tvrdil později, když vnímal podporu lékařů, přátel, spoluhráčů i sportovní veřejnosti. Významné bylo, že mu Nadace německé sportovní podpory, jež pomáhá podobně osudem zasaženým sportovcům, založila v roce 1980 zvláštní fond. Díky tomu se následný rok a půl mohl léčit na rehabilitačních klinikách. Házenkáři byli totiž tehdy amatéry a nevztahovalo se na ně žádné zvláštní pojištění.
Pomáhal mu trenér Po návratu do Saarbrückenu, kde žil u rodičů, se v místním bazénu setkal se svým prvním trenérem Wernerem Hurterem. Ten si nyní všiml nedostatků při jeho rehabilitaci, vypracoval speciální cvičební program na každý den a v příštích letech výrazně zlepšil jeho motoriku. Jejich spolupráce trvala do roku 2005, kdy trenér zemřel.
Od té doby o Deckarma pečuje Hurterův spolupracovník Reinhard Peters. Velký význam měla a dosud má pomoc spoluhráčů z týmu mistrů světa, kteří rok co rok organizují a hrají charitativní zápasy po celém Německu, jejichž výtěžek putuje na Joachimovo konto; nyní se k nim přidali i mladší reprezentanti.
„Chodili jsme a chodíme za ním často, je přece jedním z nás. Setkání jsou cenná pro něj i pro nás.,Jo‘ se opět může cítit jako král házené. Zpočátku žila jen malá naděje, ale pak jsme byli svědky zázraku. On svůj život zvládá a dokáže si zajistit své osobní věci,“ obdivuje ho spoluhráč Brand.
Happy end
Deckarm se pohybuje na invalidním vozíku, ale chodí i o berlích. Vzdělává se, zdokonaluje v angličtině, hraje šachy, v televizi sleduje detektivky, plave, cvičí, jezdí na speciálním kole. Při setkání se spoluhráči má prý stále svůj humor.
Za významný příspěvek do jeho nadačního fondu lze považovat vydání životopisu Týmový duch - dva životy Joachima Deckarma. Kniha vyšla již ve třech vydáních. Na geniálního hráče sportovní veřejnost nikdy nezapomněla, a tak byl v roce 1999 podle očekávání vyhlášen německým házenkářem 20. století. Od roku 2002 žije v pečovatelském domě.
Závěrem zaslouží zmínku i Lajos Pánovics. Přestože byl od oné osudové vteřiny mnohokrát ujišťován, že šlo o nešťastnou shodu okolností, považoval se za viníka tragédie, a proto také sám s házenou skončil. Řadu let usiloval o setkání s Deckarmem, a když se mu to podařilo, několikrát ho navštívil, až mezi nimi vzniklo přátelství. Důkazem o tom může být snad skutečnost, že v roce 2004 byl oběma házenkářům udělen diplom Mezinárodního výboru fair play.
