Pondělí 1. března 2021svátek má Bedřich 8 °C polojasno Předplatné LN
Lidovky.cz > Zprávy > Lidé

ŠTÍPKOVÁ: Pokud neumřela, běží šťastně až dodnes aneb O červené Harhulce

Marie Štípková | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy Marie Štípková | foto: Alena Hrbková

Bio, nebio… za devatero horami matujícího pudru a devatero řekami čistícího pleťového mléka žila byla malá holčička. Tu holčičku měli její rodiče moc rádi, ale neříkali jí to. Zkrátka na to nebyl čas. Ti rodiče měli totiž ještě tři další děti a taky spoustu práce s tím, ty děti uživit. A kdyby měli pořád někomu z nich říkat, jak ho mají rádi, nedělali by nic jiného. Taky to moc neříkali proto, že vlastně nevěděli, jak se to dělá.

On jim to taky nikdo nikdy moc neříkal, a tak se to prostě nenaučili. A holčička sama nevěděla, co jí schází, a tak si o to neuměla pořádně říct. Celou dobu se snažila dělat všechno správně a co nejlíp, jak uměla, aby si jí alespoň někdo všiml a pochválil ji. A léta plynula a z holčičky se stala žena.

Žena, která se nenaučila mít ráda.

Zní to jako pohádka, ale asi vám došlo, že píšu o sobě. Je poměrně obnažující přiznat, že mám problém se sebeláskou a sebepřijetím, ale ano, je to tak. Nejspíš jsem ho měla vždycky, jen v období dospívání, kdy člověk teprve mapuje své vlastní hranice, pro mě nebyl tak zřetelný. Nebo jsem pro to zkrátka jen neměla jméno.

Marie Štípková
Marie Štípková

Nikdy jsem nebyla prvoplánově krásná. V období dospívání jsem nosila rovnátka a brýle. Ty ostatně nosím dodnes, jen je dost často nahrazuju čočkama. Odjakživa mám orlí nos (památku na to, jak jsem se se dvěma kufry radostně rozeběhla vstříc zážitkům na škole v přírodě… a zakopla), pihy, a díky krátkozrakosti věčně mžourající malý oči. Světlé, jemné vlasy, které vypadají, že jich je opravdu málo, a navíc mají na čele tendenci ustupovat, mi taky nepomáhají.

Za zpěvu písně „Projděte dům do všech koutů…“, děkuji otci za toto dědictví a příště chci radši penízky, jo, tati?! Výčet všech obličejových nedokonalostí korunuje „harhule“. To je taková věc na krku, která způsobuje, že ten krk vlastně není moc vidět. Řekněme druhá až čtvrtá brada. Můžu být sebehubenější, ale harhule tam pořád je. „Pusť to naplno, má harhule to vydrží!“ Tu mám zase po babičce, kterou si moje přítelkyně pojmenovala „babi Pelikánová“. Proč myslíte?! Taky jsem se dřív neuměla moc oblékat. I když mám pocit, že v době, kdy jsem dospívala, se neuměl oblíkat nikdo. A ne, nebyly to devadesátky! Zkrátka kluci se vždycky otočili spíš za kámoškou, se kterou jsem po ulici šla. Nebo s ní rovnou začali chodit. Já byla vždycky ta druhá. Kamarádka hlavní hrdinky.

MARIE ŠTÍPKOVÁ

První herecké zkušenosti získala už při studiu na osmiletém gymnáziu, kdy dlouhodobě externě spolupracovala s Těšínským divadlem. Poté vystudovala činoherní herectví na DAMU (2006-2010), kde absolvovala rolí Arkadiny v Čechovově Rackovi. Mezi její pedagogy patřila mimo jiné Jaroslava Adamová. Už při studiu na DAMU se objevila na několika pražských scénách a hrála v absolventských inscenacích vyšších ročníků (J. Havelka a kol.: Velmi společenské tance;T. Stoppard: Na flámu).  Za studijní úspěchy získala Cenu Jiřího Adamíry a Cenu Valtra Tauba. Po absolutoriu byla dva roky na volné noze a spolupracovala jak s kamennými scénami (Švandovo divadlo, Divadlo Minor, Nová scéna Národního divadla), tak s nezávislými soubory (Divadlo Letí, Meetfactory, BocaLocaLab, Geisslers Hofcomoedianten). 

V letech 2013-2016 byla v angažmá v Městském divadle Kladno, kde ztvárnila mnoho rolí. Mezi nejvýraznější patřila titulní role Jentl ve stejnojmenné inscenaci podle novely I. B. Singera v režii Jakuba Nvoty a Géša Gottfriedová v Brémské svobodě (R. W. Fassbinder) v režii Martina Františáka, za kterou získala Cenu divadelní kritiky 2015 v kategorii ženský herecký výkon.

Je součástí nezávislého souboru BodyVoiceBand.

Od roku 2014 hraje na Shakespearovských slavnostech v inscenaci Mnoho povyku pro nic.

Členkou hereckého souboru Švandova divadla je od roku 2017.

První střet s realitou nastal, když jsem se asi ve dvanácti nějakým nedopatřením přihlásila na Miss Český Těšín. Hlásila se tam tehdy totiž moje nejlepší kamarádka Milka. Nádherná holka s vlasy hustými tak, že by se daly krájet, které jí sahaly až po pas. Nutno podotknout, že Milka už tehdy disponovala něčím, o čem já jen tajně snila. V oblasti hrudníku se jí pyšně rýsovaly tvary, které už bylo možné nazvat ženskými. Zkrátka měla prsa, o kterých si já s lehkým ruměncem ve tváři stále jen četla v Bravíčku. Navíc nádherně zpívala, takže její volná disciplína byla dopředu daná. Vlastně nevím, co mě tehdy vedlo k tomu, se přihlásit. Myslím, že jsem netoužila zvítězit, spíš jsem ji chtěla podpořit, aby v tom nebyla sama. Zároveň mě však ani nenapadlo, že tam nepatřím.

Že ve mně účast zrovna v téhle soutěži zanechá tak hluboký vryp.

V šatech a lodičkách při úvodní představovací promenádě jsem se sice cítila nesvá, lodičky jsem navíc měla půjčený, neb v té době jsem žádnými nedisponovala, a tak mi úplně nebyly, v důsledku čehož byl můj krok značně vratký. Já sama za úspěch považovala, že jsem neupadla. Ovšem když došlo na rozhovor s moderátorem, rozmetala jsem ostatní mrkací panny svou intelektuální hlubokomyslností a ostrovtipem. Nebo jsem si to alespoň myslela. Ve volné disciplíně jsem vytasila hru na saxofon. 

Když jsem se s ním objevila ve světle reflektorů, všem spadla brada v němém údivu. S prvními tóny se však všechny sanice vrátily na svá místa a ztuhly někde na pomezí úsměvu chápajícího a mlčky přecházejícího chvíli trapnosti. Na saxofon jsem tehdy hrála asi rok a vzhledem k tomu, že zhruba půl roku mi trvalo, než jsem byla schopna vyloudit zvuk, který by se dal nazvat tónem, rozhodla jsem se pro skladbu „Jede král, jede král“, respektive fanfáru z filmu Jedna noc na Karlštejně, která čítá asi šest tónů, z čehož čtyři jsou stejné. Mě se navíc jeden z nich povedlo zahrát špatně. Nervozita holt udělala svý. 

Promenádu v plavkách se mi jako mimořádně traumatizující zážitek už téměř povedlo vytěsnit z paměti. Jediné, co ulpělo v mé šedé kůře mozkové, je fakt, že jenom já měla jednodílné plavky. A k tomu hrudník jak přistávací plochu. Poslední disciplína byla vazba ikebany. Netuším proč, asi tehdy byla tahle činnost nějak děsně v módě. Ačkoli jsem se v tomto rukodělném procesu cítila pevná v kramflecích a pod rukama mi vznikla svěží vazba hodna krášlit stůl některého z lepších podniků Českého Těšína, jako je například Hotel Piast, ztrátu z ostatních disciplín už se mi nepodařilo dorovnat. Neumístila jsem se. Milka skončila druhá. 

Kdyby ten příběh končil tady, bylo by to naprosto v pořádku. Všem zúčastněným ovšem po skončení gratulovali postupně jednotliví členové poroty, jejíž součástí byla i má tehdejší profesorka výtvarné výchovy na osmiletém gymnáziu Naděžda Honzáková, která se na mě při stisku ruky soucitně podívala a s lítostivým povzdechem pronesla: „Maruško… vždyť ty tak hezky maluješ.“ Co přesně měla znamenat tato věta, se můžeme jen domnívat. Jisté však je, že ve mně zasela semínko pochybností o mě samotné, mé kráse a v souvislosti s tím, o rovnosti mých šancí na šťastný život, jaký mají jen lidé, kteří jsou krásní. „Ona je taková… jiná. Zajímavá.“ Kolikrát já jen tohle za svůj život slyšela. Mimochodem věděli jste, že člověk dost často používá adjektivum „zajímavý“, když prostě neví, co říct? Když nemá názor.

Výběrem povolání jsem si taky příliš nepomohla. Důraz na estetiku a jistou prvoplánovou, lehce přijatelnou krásu je v divadelním a filmovém prostředí víc než zřetelná. Řekněte sami, o kterém herci můžete říct, že není krásný? Maximálně se o pár jedincích dá říct, že jsou výjimeční tím, jak umí svou jinakost či nekrásu nosit. Řekla bych ale, že to platí více u mužů než u žen. Mužská nekrása, jinakost či divnost je tak nějak přijatelnější. Kolikrát se ptám sama sebe, co vlastně v tomhle prostředí pohledávám? Člověk je neustále vystavován vší té kráse kolem sebe, je s ní srovnáván, nebo ho to k onomu porovnávání se alespoň svádí. Zvolila jsem si snad podvědomě herectví jako nějakou formu psychoterapie? Léčbu šokem? I to je možné. 

Jisté však je, že na jevišti se cítím krásnější, silnější a ženštější než v osobním životě. Na jevišti to totiž nejsem tak úplně já. Skrze postavu objevuju tahle svá zákoutí a postupně je přijímám jako součást sebe. Na jevišti si zkrátka dovolím víc než v osobním životě. A v tom je možná to kouzlo. Na jevišti jsem krásná, protože si to dovolím!

Kdybychom byli v pohádce, na tomhle místě bych jako zázrakem konečně porazila devítihlavou saň a zaznělo by ono pověstné: „Pokud neumřela, žije šťastně až dodnes.“

Ovšem realita je neúprosná a v tomhle případě se podobá spíše maratónskému běhu. Jediné, co můžu říct je, že jsem na cestě. Zhruba někde mezi prvním a čtyřicátým druhým kilometrem. Úlevný je vědět, že všude okolo trati je spousta lidí, kteří mi fandí a když už myslím, že nemůžu, podají mi iontový nápoj. A ačkoli mě člověk, který vymyslel pojem „vnitřní krása“, neskutečně nasral vždycky, když jsem to sousloví z něčích úst uslyšela, musím říct, že v něčem měl pravdu. To, jak člověk vypadá, respektive to, co vyzařuje, je v přímé souvislosti s tím, jak se vevnitř cítí. Proto je dobrý neustále se vracet k pocitu vděčnosti, za to, že po světě můžu chodit právě v téhle podobě, která mi umožňuje spoustu věcí. Takže… děkuju! Přestávám se za sebe stydět. Tohle jsem já a jsem krásná.

Dopíjím iontový nápoj, nabírám tempo a v uších mi duní: „Běž, Marie, běž!!!“

A pokud neumřela, běží šťastně až dodnes…

Dvaadvacet znaků, že s tímhle mužem vás místo pohádky čeká jen utrpení

Jedovaté vztahy | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy

Premium Některé ženy jako by se zhlédly v popelce. Věří, že oříšky přinášejí prince. Jenže nakonec jsou z nich spíš veverky –...

Inflace požírá uložené peníze. Kam s nimi, aby jich zmizelo co nejméně?

ilustrační snímek | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy

Premium Naspořili jste 200 000 korun, uložili je na účet, těšili se na úroky a po roce zjistili, že jste zbohatli o celých 340...

Biolog Zrzavý: Covid se postará, abychom umírali i na něco jiného než rakovinu

Evoluční biolog prof. Jan Zrzavý | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy

Premium Podle amerického psychologa a genetika Roberta Plomina mají zděděné geny daleko větší význam při utváření naší...

Akční letáky
Akční letáky

Prohlédněte si akční letáky všech obchodů hezky na jednom místě!