4. prosince 2018 5:30 Lidovky.cz > Zprávy > Lidé

ŠTÍPKOVÁ: Proč tady stojíme?

Marie Štípková | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy Marie Štípková | foto: Jiří Vaněk

To je otázka spojená s mou existencí na různých jevištích a zkušebnách v posledních pár týdnech. Tato otázka sice padla ve vlaku z Českého Těšína do Prahy a je tudíž spjatá s činností Českých drah a jejich fatálními kolapsy, ovšem nepodléhejme mylnému dojmu, že tento příspěvek bude o vlacích. Jsem herečka. A jako všechny herečky jsem sebestředná. Takže budu psát samozřejmě o sobě.

Marie Štípková v inscenaci Ztracená čest Kateřiny Blumové
Marie Štípková v inscenaci Ztracená čest Kateřiny Blumové

Už nějakou dobu mi totiž věci nedávají smysl. Přistihnu se, že někde stojím (v roli, samozřejmě, ne ve frontě na nákup) a přijde mi to úplně zbytečný. Abych vydržela, nesmím na to moc myslet, lidskou důstojnost prostě nechávám před představením/zkouškou v šatně a pak si ji vyzvednu. A někdy taky ne.

To se tak někdy prostě stane, že člověk ztratí víru, zvlášť když je toho moc a není čas k vydechnutí a potřebné reflexi. A mě se to děje.

Mladí a neklidní

Jsou mladí, talentovaní a mají kuráž. Navíc mají nadhled a chuť podělit se o střípky svých životů s ostatními. To vše spojuje herce Tomáše Dianišku, Ondřeje Bretta a jejich kolegyně Terezu Dočkalovou, Petru Nesvačilovou a Marii Štípkovou. V novém seriálu serveru Lidovky.cz můžete sledovat jejich kariéru a zážitky. Jak žijí mladí čeští herci?

Opět jsem totiž podlehla dojmu, že jsem nesmrtelná a vzala dvě zkoušení najednou s termíny premiér vzdálenými od sebe pouze jeden týden! Tzn. dva GENERÁLKOVÝ TÝDNY za sebou! Momentálně jsem přesně uprostřed toho očistce, ta náročnější část je za mnou, večer máme premiéru pohybově-hudebního projektu ve Venuši ve Švehlovce. Jsem holt nepoučitelná. Ne nadarmo mi moje úhlavní kamarádka, Kecka, říká Marie Projekt Štípková, jakmile se někde rýsuje něco alternativního, ideálně v továrně nebo jiném nedivadelním prostoru, hned po tom skočím. Prostě furt ještě stojím v tý frontě na práci zadarmo.

Je pátek 30. listopadu, něco před desátou hodinou. Ve dvanáct mám být v divadle, od dvou máme generálku, pak připomínky, od pěti ještě jeden průjezd a v osm premiéra…a já sedím u počítače a píšu blog. Zítra od deseti už budu normálně na zkoušce ve Švanďáku, čili mém domovském Švandově divadle. Ta souvisí s tou další premiérou - inscenací Bratr spánku v režii Doda Gombára - která je v sobotu, 8.12. A koho to zajímá, ano, ve Švanďáku se zkouší i v soboty, máme šestidenní pracovní týden.

Kdo alespoň tuší, co se skrývá za pojmem „generálkový týden“, dokáže si představit, co už mám za sebou. Tomu, kdo stále tápe, se to pokusím v bodech přiblížit.

Pondělí. Vstávám v sedm, to abych zvládla doma vykonat všechny své ranní rituály a dostavit se do divadla lehce před desátou. Od deseti do dvou zkouším ve Švanďáku. Pak mám hodinu na přesun s nějakým jídlem. Ano, v pondělí se ještě s jídlem počítá. Od tří do osmi zkouším asi ve třech různých prostorech na DAMU. Na tom pohybově-hudebním projektu totiž dělám s BodyVoiceBandem, nezávislým souborem, který je soustředěný kolem Jarky Šiktancové a se kterým spolupracuju už poněkolikáté, v podstatě jsem jeho součástí. 

A tento soubor je tak nezávislý, že nemá ani žádný stálý prostor, kde by mohl zkoušet a kde by hrál. Respektive jakousi domluvu máme právě s Venuší ve Švehlovce, ale příčí se mi to nazývat rezidencí. Protože mít prostor k dispozici tři dny před premiérou, včetně dne premiéry, na tom nic rezidentního nespatřuju. A protože na DAMU umění stále ještě bují a všichni všude pořád něco zkoušejí, museli jsme se několikrát stěhovat po budově, vždycky když nás nezkrotná studentská potřeba tvorby odněkud vypudila. Večer upadám doma do kómatu, s tím, že na text Ředitele (tedy komedie Kdo je tady ředitel, opět ve Švandovo divadlo), kterého hraju zítra… Po zhruba šesti měsících a teprve podruhé ve svém životě (poprvé to bylo 9.6. 2018), takže v hlavě mám naprosté prázdno…se podívám zítra ráno. Ještě, než usnu, napadá mě, že musím být opatrná na hlas, že ho začínám trochu cítit.

MARIE ŠTÍPKOVÁ

První herecké zkušenosti získala už při studiu na osmiletém gymnáziu, kdy dlouhodobě externě spolupracovala s Těšínským divadlem. Poté vystudovala činoherní herectví na DAMU (2006-2010), kde absolvovala rolí Arkadiny v Čechovově Rackovi. Mezi její pedagogy patřila mimo jiné Jaroslava Adamová. Už při studiu na DAMU se objevila na několika pražských scénách a hrála v absolventských inscenacích vyšších ročníků (J. Havelka a kol.: Velmi společenské tance;T. Stoppard: Na flámu).  Za studijní úspěchy získala Cenu Jiřího Adamíry a Cenu Valtra Tauba. Po absolutoriu byla dva roky na volné noze a spolupracovala jak s kamennými scénami (Švandovo divadlo, Divadlo Minor, Nová scéna Národního divadla), tak s nezávislými soubory (Divadlo Letí, Meetfactory, BocaLocaLab, Geisslers Hofcomoedianten). V letech 2013-2016 byla v angažmá v Městském divadle Kladno, kde ztvárnila mnoho rolí. Mezi nejvýraznější patřila titulní role Jentl ve stejnojmenné inscenaci podle novely I. B. Singera v režii Jakuba Nvoty a Géša Gottfriedová v Brémské svobodě (R. W. Fassbinder) v režii Martina Františáka, za kterou získala Cenu divadelní kritiky 2015 v kategorii ženský herecký výkon. Je součástí nezávislého souboru BodyVoiceBand (inscenace Vojna, Bubny v noci a Milovnice, vše v režii J. Šiktancové) a asistuje při výuce herectví na DAMU.

Od roku 2014 hraje na Shakespearovských slavnostech v inscenaci Mnoho povyku pro nic.

Členkou hereckého souboru Švandova divadla je od roku 2017.

Úterý. Ráno chci vstát v sedm. Abych se podívala na toho Ředitele. To se nepovede. Vstávám v osm, tudíž nestihnu ani Ředitele ani své ranní rituály, v důsledku čehož odcházím z domu drobně nervózní. Ve Švanďáku jsem před desátou. Od deseti projíždíme první půlku. Pak jsou připomínky, jsou vzneseny dotazy a rozvede se debata. Je dobře, že vznikla, padají důležité otázky, které jsou zodpovězeny…některé lépe, jiné…jinak. Debata nás ovšem zbrzdí. Atmosféra je mírně napjatá a jde se nahrávat „chorál“ do studia. Nejasnosti a komunikační potíže. Natáčení se bolestně natahuje. Praskají nervy. 

Když konečně vypadnu ze studia, mám pocit jako bych právě vynořila hlavu, kterou mi někdo držel tak pět minut pod hladinou, a pořádně se nadechla. Hlas víc než cítím. Už po průjezdu se začíná vytrácet, takže ve studiu rezignuju na vejšky a zpívám o oktávu níž, abych se neodrovnala. Mám hodinu do začátku zkoušky na Ředitele, ve které se potřebuju najíst, naučit se text Ředitele a nafotit fotky pro tenhle blog. Zase jsem si toho naplánovala moc. Od tří do šesti probíhá zkouška na Ředitele. Od sedmi hrajeme. Pak podlehnu a dám si dvě piva. Za to, že jsem to zvládla. Odcházím domů mezi jedenáctou a půlnocí. Bilance: dnes krásných třináct hodin v divadle! A dokonce v jednom. S jedinou malou pauzou, kdy jsem si skočila do lékárny pro Vincentku a nafotila pár fotek před divadlem. Zároveň mě celý den pronásleduje pocit, že bych měla být někde úplně jinde. Premiéra ve Švehlovce se blíží. No nic. Fotky…máme (a ve fotogalerii je teď vidíte)! Ředitel proběhl a já jsem snad i řekla, co jsem měla říct. Hlas vydržel, ale není to dobrý…tuším, že bude hůř. Potřebuju spánek.

Středa. Ráno jsem nevrlá. Špatně jsem spala. V noci nervozita, že přijdu o hlas. Procitám v pravidelných několikahodinových intervalech a kontroluju, jestli ho ještě mám tak, že si přeříkávám kousky textu. Přijdu si jak blázen. Vím, že v současné chvíli mi může pomoct jen vydatný spánek, ticho a klid. Nic z toho si ovšem nemůžu dopřát. Ani ten spánek. Když můžu spát, nejde to. Hlas je na odchodu. Dávám si sprchu a jedu na zkoušku do Švehlovky. Obrovský náraz. Na prostor, na scénografické prvky, na akustiku prostoru, na malé změny provedené za mé nepřítomnosti (nemám ráda změny a nejvíc ty, provedené za mé nepřítomnosti), na absenci hlasu…a na vlastní limity. Na ty nejvíc!

Nad vodou mě drží lidi, kteří jsou v tom se mnou. Výjimečné souputnictví. Jedem si hodně černej humor. Průpovídky o našich patnáctiminutových pauzách na oběd, kdy si můžeš dát leda tak jeden pekanový oříšek. A možná ani ne celej, pokud teda nechceš hltat. O tom, jak nás na tu pauzu vyhánějí slovy: „Dělejte, dělejte, běžte odpočívat, máte jenom patnáct minut.“ To seš pak v takovém stresu, že úleva ani o pauze nepřichází.

Jo a: „Ivo, můžeš se rozhodnout, buď budeš bez podprsenky, nebo si vezmeš průhlednou.“

Je cítit pokles sil všech, ale hysterie prozatím zůstala v jiným divadle. Pláče zkouřená na umývárce. Nicméně má důvěra v páteční premiéru je hodně nalomená. V pět vybíhám do Švanďáku, kde od sedmi odehraju jednu z nejtěžších repríz Kateřiny (tedy dramatu Ztracená čest Kateřiny Blumové). Nechci tlačit na zbytky hlasu, takže začnu hodně uvolněně, což se ovšem záhy projeví na povolené artikulaci. Několika přeřeky nakazím ostatní a už si to svištíme po sjezdovce dolů. Po černý, samozřejmě.

Doma zjišťuju, že jsem v koupelně ráno nevypnula infrazářič. No co už, tak mám pro jednou vyhřívaný záchodový prkýnko.

Čtvrtek. Noc opět neproběhla dle mých představ. Snažila jsem se před usnutím úplně vyklidnit a usmívat se dovnitř. Na hlasivky. Že jim jako věřím, že to zvládnou. Budila jsem se sice míň, ale… Vrcholem bylo, když mi o půl třetí volala inspicientka ze Švanďáku. Z kapsy. Hysterického pocitu, že pros..ám představení, jsem se nezbavila do rána.

Zbytky hlasu vytrousím během zkoušky od deseti do pěti ve Švehlovce. Zkouška náročná, ale dobrá. Tak ta premiéra v pátek snad možná i bude.

Ordinuju si hlasový klid od pěti do zítřejších dvanácti. Krásných devatenáct hodin ticha. Ticho léčí! A to by bylo, aby hlasu nebylo…doufám, že mi z ozdravného pobytu v Luhačovicích pošle zítra aspoň pohled.

Marie Štípková v inscenaci Ztracená čest Kateřiny Blumové

Dovětek

Je sobota 1.prosince.

Venku je čerstvě napadaný sníh, který všechno bolavé něžně objal.

Hlas se z ozdravného pobytu vrátil. Za sponzoring děkujeme Vincentce, ke které mám, po bohatých zkušenostech posledních dní, pár poznatků. Kupříkladu nová edice se nyní prodává v lahvích ze zeleného skla! Jo a nikdy neohřívejte Vincentku tak, že ji nalijete do sklenice, kterou potom vložíte do vroucí vody. Sklenice exploduje.

První premiéra byla.

V srdci jsem ji věnovala panu Jiřímu Baborskému, který mě svým dopisem vytáhl z největšího temna. Jiří je dědeček mojí kamarádky, je mu devadesát dva let. Před nějakou dobou mu začaly selhávat ledviny a on odmítal dialýzu. Nechtěl to „trápení“ prodlužovat. Poslala jsem mu tehdy audiovzkaz, ať neblbne a že ho čekám nastoupenýho s kytkou v divadle. Vůbec jsem netušila, jaký účinek to bude mít.

Další věnování putuje babičce Milušce, se kterou jsem nafotila vizuál k tomu představení. To představení je totiž o stáří, a tak se všichni aktéři fotili se svými prarodiči. To focení pro mě byla jedna z nejintimnějších chvílí, kterou jsem s babičkou zažila. Babi, díky za ni. A děkuju, že jsi. Jenom si přeju, abych se uměla líp ptát a víc naslouchat. Mimochodem oba dva vás očekávám na repríze 16.2.2019.

A Jiří? Váš dopis přišel v pravý čas a vrátil mi víru. Už zase vím, proč tady stojím.

Marie Štípková

Najdete na Lidovky.cz