4. března 2019 6:00 Lidovky.cz > Zprávy > Lidé

VIEWEGH: Zoufalí fejetonisté dělají zoufalé věci

Michal Viewegh. | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy Michal Viewegh. | foto:  Tomáš Krist, MAFRA

Tradiční zoufalou improvizací novinového fejetonisty unaveně klopýtajícího v cílové rovince ročního psaní fejetonů bývá přihlouplý textík o tom, jak je to každotýdenní hledání námětu na fejeton pro fejetonistu vysilující. Jinými slovy: nemaje jiné téma, fejetonista píše fejeton o nedostatku fejetonových témat… Vyčerpaný fejetonista přitom doufá, že pokud svou tvůrčí impotenci nebude pokrytecky skrývat a pokud ji popíše dostatečně sebeironicky, bude mu v novinách odpuštěno…

Takovému přiznání prohry ovšem zpravidla předchází zdlouhavé líčení (nepřesahující samozřejmě stanovených 2500 znaků), kterak zoufalý fejetonista ve svém počítači nejprve prohledal vybrakovanou složku s názvem Náměty a kterak si ty prořídlé prastaré poznámky znovu četl a marně se je snažil upgradovat… Zoufalý fejetonista také čtenářům vylíčí, jak po měsíci navštívil svou překvapenou pětasedmdesátiletou matku a jak jí s nebývalou pozorností naslouchal, doufaje, že bude-li dostatečně trpělivý, dočká se alespoň jedné použitelné historky s pointou. Zoufalý fejetonista rovněž zpovídá své sousedy, a dokonce i popeláře a pošťačku…

A večer jde samozřejmě do hospody (přestože tam „normálně“ nechodí): jelikož potřebuje námět na fejeton, vezme to oklikou a s rezignovaným pragmatismem bezdomovce prohledávajícího kontejner na odpadky pátrá očima po okolí. Kohokoliv potká, zapřede s ním „přátelský“ rozhovor. V hospodě si vypočítavě přisedne k úplně cizím lidem a v zoufalé snaze vymámit z nich jakýkoli námět jim neustále objednává pití (samozřejmě nakonec zaplatí víc, než kolik dostává za fejeton). Usiluje zapojit do hovoru i obě servírky a barmana a o konverzaci se pokusí i na pánské toaletě, kde je ovšem pozorován s pochopitelnou nedůvěrou… Zoufalý fejetonista nicméně není gay: má přítelkyni, kterou logicky zpovídá ze všech nejvíc (a navíc s takovým důrazem, až jí připomíná policistu).

„Jak ses dneska měla?“

„Celkem to šlo.“

„Potkala jsi někoho zajímavýho?“

„Ani ne.“

„A někoho nezajímavýho?“

„Ty píšeš fejeton, viď?“ pochopí přítelkyně. „Promiň, ale vážně mě už nic nenapadá.“

Není divu, dva tisíce pět set znaků si z prstu jen tak nevycucáte – jenže fejetonista se nevzdává. „Co dělají tvoje děti?“ vyptává se přítelkyně s naléhavostí narkomana, který potřebuje dávku. „A jak se má matka?“

Na obrazovce počítače nepřestává zjišťovat počet napsaných znaků – jakmile jich má alespoň dva tisíce čtyři sta padesát, uklidní se. Už ví, že padesát znaků vždycky nějak doklepe.

Michal Viewegh