Víra v Boha je pro mě číslem jedna, prohlašoval Jaromír Jágr před dvěma lety

LN: Jak si vysvětlujete, že oproti těm ostatním„klukům“ své generace pořád hrajete, a navíc v takové formě? Je to talentem, pílí, vírou, nebo i štěstím?
Samozřejmě že to je kus štěstí. Když půjdeš do detailů, záleží víceméně na tom, jak se lidi na život dívají. Buď tak, že je to jedna velká náhoda, anebo že je to předem daný osud. To ale záleží na každém konkrétním člověku. Mně pomohlo místo, kde jsem se narodil, a to, že jsem si odmalička musel zvykat na zátěž. A nebyla to taková zátěž, že bych byl nucený do tréninku, který pomáhá hokeji. Ne. To byla práce na statku, abychom se uživili, a já byl jedno ze dvou dětí, které musely rodině pomáhat. To mě udělalo daleko silnějším, protože na statku je obrovská dřina. Se sportem se to nedá vůbec srovnat! 

NHL: Jágr poprvé skóroval v dresu Calgary. Stal se první hvězdou zápasu

Další věcí je výchova. Moji rodiče nikdy nepili alkohol, nikdy nekouřili. Takže zdravá životospráva pomůže. Ono se to nezdá, ale když nepiješ, získáš minimálně pět šest let, možná i víc. Jen si vezmi, když máš nějakou zátěž a do toho si dáš alkohol, tělo nejdřív musí odbourávat alkohol a teprve až potom únavu. Takže pokud piješ alkohol, tělo rychle stárne, rychle se ničí.

LN: Všichni vás obdivují za to, že i ve třiačtyřiceti dokážete podávat báječné výkony. Kdyby se chtěli inspirovat, co by si mladí měli vzít?
Jsou to dvě základní věci, o kterých jsem mluvil. Životospráva a tvrdý trénink. Nikdy jsem nepil alkohol a odmalička bylo moje tělo stavěno na to, aby bylo silné a pevné, odolnější vůči zraněním. To mi dalo těch deset, někdy dvanáct hodin denně, kdy jsem musel makat. Pak jsou různé věci, které lidi nechtějí slyšet. Pro mě je víra v Boha číslem jedna. To je síla, kterou si lidi neuvědomují. Těžko se to dá popsat. Já o tom ani nechci mluvit. Je to větší síla než ta fyzická. Pokud se ji člověk naučí využívat a spojit a nějakým způsobem komunikuje... ale to je velké téma a sem se ani nehodí.

LN: Myslíte si, že mladí dnes nemají dost dobrou výchovu? Že děti nejsou motivovány k tomu, aby něčeho dosáhly?
Nedá se srovnat, co bylo dřív a co je teď. My byli vychovávaní jinak. Máš miliony věcí, proč se nemůže vychovávat tak, jak se vychovávalo dřív. Svět se posouvá nějakým směrem, takže i výchova a celý systém se mění. Nechci se vracet zpátky 35 let a říkat: „Jó, tehdy to bylo lehčí.“ Všechno má svoje plusy a svoje minusy.

Děti měly dřív více volnosti

LN: Byl život před rokem 1989 tvrdší?
V některých věcech to bylo daleko tvrdší a v některých zase volnější. Například situace v Československu, kde jsem byl vychovávaný, byla úplně jiná. My jsme měli v dětství daleko víc volnosti a byli více soběstační. Rodiče měli svoje zaměstnání, a tím pádem neměli tolik času, aby nás pořád hlídali. Ani se nemuseli bát, že nás někde srazí auto, po silnici projelo jedno za půl hodiny. Takže jsme se vrátili ze školy a do večera lítali a dělali různé sporty. Myslím si, že to mělo svoje výhody oproti dětem, které dělají sporty dnes. Teď rodiče musejí být daleko více zapřáhnutí do sportu, musí si udělat čas, aby odvezli dítě na stadion a přivezli zpátky, jsou větší obavy a strach než dřív... Dřív na strach nebyl čas, protože všichni měli svoji práci a museli pracovat od šesti do dvou. Neexistovaly výjimky, že si někdo vezme volno nebo se sebere a odjede a hodí dítě na trénink nebo ho přiveze zpět.

LN: Nepřijde vám, že mladým dnes chybí vůle být lepší než druhý?

Podle mě se to nedá naučit, nedá se to koupit. To je věc, se kterou se musíš narodit. A já neříkám, že jsem jediný, takových lidí je víc. A jsem rád, když je potkávám, protože když jim dám nějaké rady, může jim to pomoct. Pokud ale budu dávat rady dětem, které nemají takovou motivaci, je to zbytečné. To se nikde neuchytí, protože přemýšlejí jinak než já. Když chceš být v něčem nejlepší, obětuješ pro to všechno. Pokud nemůžeš obětovat vše, nikdy nemůžeš být ve sportu nejlepší. Proč bys měl být nejlepší, když nic neobětuješ? Tak je to se vším. Pokud chceš být uznávaný, musíš se obětovat pro druhé. Pokud si chceš žít krásný život a mít všechny výhody, tak to nejde.

LN: Jaké to vůbec je, nést na bedrech„kříž“ toho, že pro spoustu lidí jste vzor, idol, od kterého se mohou něco naučit a k němuž se upínají? Je těžké takový úděl psychicky zvládat?
Víš co, já si to nepřipouštím. V žádném případě si nemyslím, že jsem perfektní, mám svoje mouchy, miluju lidi možná víc než ostatní. Ale zase na druhou stranu si myslím, že se trochu lidem dokážu přiblížit. Nedělám ze sebe svatého a v žádném případě jím nejsem.

Základem úspěchu je pokora a skromnost

LN: Ale spousta lidí si to myslí: „Jágr je Bůh.“
Nemyslím, že si to myslí, spíš že mne respektují. Vím ale jednu věc: že pokud nejsi skromný a pokorný, nemůžeš dosáhnout úspěchu. Někdo tomu říká karma, někdo energie. To, co dáš, to ti přijde. Tak to je. To je základ úspěchu. Každý má nějaký talent, ale kolik lidí si vybralo přesně ten koníček, tu správnou cestu? Je to o náhodě. Spousta lidí, kteří mají nějaký talent, dělá z určitého důvodu něco jiného. Když si to tak vezmeš, je to taky štěstí: trefit to, co ti jde. Ale je to těžké, protože rodiče si nemůžou říct, že tě nechají a uvidí se, co se ti bude líbit. To už je pozdě a ve sportu už to bývá úplně pozdě.

LN: Co říkáte tomu, že spousta lidí volá „Jágr na Hrad“? Jste reprezentativní, k lidem vstřícný, hovoříte rusky, anglicky, čtyřicet vám bylo....
To jde taky mimo mě, protože za čtrnáct dní je to vždycky všecko jinak.

LN: A politika obecně? Před lety jste podporoval ODS.
Opět, neřeším to.

LN: Velkým fenoménem je dnes Jágrbook, vaše facebooková stránka. Máte přes 600 tisíc fanoušků. Komunita, vaše „hokejová rodina“, tím úplně žije. Je to pro vás posílení, stimul, zábava?
To je další věc, která se od doby, kdy jsem byl mladý, změnila. Myslím si, že je to dobře, lidé, kteří sledují mužstvo nebo svého oblíbeného hráče, mají hodně informací. Nejsou to zkreslené informace z novin, které vy jako hráč, člověk, nemůžete zase tak ovlivnit.

LN: A teď s nimi přes Facebook „mluvíte“ napřímo.
Přesně tak. Nemám žádnou agenturu, která by mi dělala skvělé PR. Vše, co dělám, si dělám sám a lidé to respektují. Není to možná perfektní, ale je to moje – a je to od srdce. Neříkám si: „Teď tam něco dám, teď ne.“ To prostě musí přijít. Jsou chvíle, kdy na Facebook nedám měsíc žádný příspěvek, a pak za týden třeba sedm. Je to dané tím, že to tak necítím, nemám lidem co dát a nechci tam dávat zbytečnosti... 

Když už na Facebook něco dám, chci, aby z toho měli lidi radost, nebo je chci o něčem informovat. Během mistrovství světa jsem měl hlavu někde jinde, soustředil se a moc toho nedával, byť by si to možná lidi i přáli. Byl jsem na Facebooku a četl si zprávy, jak nám lidé drží palce a fandí mi, ale abych tam dával příspěvky, to jsem tak necítil. Měl jsem jiný cíl.

LN: A není v tom marketingový kalkul?
Ne, vůbec. Když bych teď šel a na všechny svoje starší příspěvky se podíval, tak bych jich třeba polovinu vyndal, ale v daný moment jsem si myslel, že je to nejlepší, co může být. A tak by to mělo být.

Netrpím tím, že nemám rodinu

LN: Platí představa, že za pár let budete na Kladně ještě hrát hokej a přitom budete ještě coby generální ředitel klub řídit?
Naučil jsem se neplánovat, co bude za rok. Můžu si dávat cíle, to ano, ale nejde plánovat, co bude za rok. Nejsem blázen, protože člověk míní a Bůh mění.

LN: Takže nelze ani vyloučit, že budete hrát na dalším mistrovství světa v Praze…
A kdy to bude?

LN: Asi tak v roce 2022.
No nevím, jestli budu ještě zdravý.

LN: Vnímáte fakt, že nemáte rodinu, jako svou největší oběť hokeji?
Ne, nepřemýšlím o tom jako o oběti. Každý má nějakou šanci se rozhodnout. Já jsem se rozhodl takhle. A není to tak, že bych trpěl. Já to miluju. Ale nemůžeš chtít všechno a neobětovat tomu nic. To by pak byli všichni skvělí. (směje se)

LN: Až nastane čas mít doma malé hokejisty, tak to prostě přijde?
Jasně. A když ne, tak nebudu první ani poslední na světě.