Pátek 26. dubna 2024, svátek má Oto
130 let

Lidovky.cz

Ženy o problémech v práci nemluví, nechtějí vypadat jako hysterky, říká koordinátorka projektu Žena v zenu

Lidé

  5:00
S čím se ženy setkávají, když se stanou populárními, úspěšnými či jsou prostě vidět? Jak se s různými reakcemi vypořádávají? Projekt Žena v zenu se snaží prostřednictvím rozhovorů se známými, ale i neznámými ženami poukázat na překážky, předsudky či odmítnutí okolí, které ženy potkávají, když se začnou pohybovat ve veřejném prostoru. „Nejvíc mě proto překvapuje podobnost těch zážitků, které si s sebou nesou vědkyně, markeťačka, herečka nebo senátorka,“ říká v rozhovoru pro server Lidovky.cz koordinátorka projektu Petra Schwarz Koutská.

Petra Schwarz Koutská foto: Archiv Petry Schwarz Koutské

Lidovky.cz: Jste koordinátorkou projektu Ženy v zenu, který má ambici poukázat na to, s jakými překážkami se ženy denně setkávají na pracovišti, ale i mimo něj. Proč vnímáte projekt jako důležitý?
Naším leitmotivem jsou ženy ve veřejném prostoru, které v rozličných rolích dostávají kapky „navíc“. Za svůj vzhled čelí mikroagresím v dominantně mužských kolektivech, mimoběžně se řeší jejich (ne-)mateřství a tak podobně. Ony přitom chtějí, aby se diskutovalo o tom, co dělají a říkají, ne jak u toho vypadají, čí jsou partnerky nebo kdy budou mít děti. Málokdo se například zeptá mladého muže-otce, jak se mu kloubí práce s otcovstvím. Problémy, o kterých naše ženy mluví, jsou často takové ty složitě tematizovatelné nespravedlnosti. Ženy se bojí vypadat jako hysterky, a proto o nich často nemluví, natož veřejně.

Lidovky.cz: Vedete rozhovory se známými i neznámými ženami. Bylo řečeno něco, co vás zaskočilo a nečekala byste, že je i toto možné?
Ano, ta kombinace různých odvětví a socioekonomických zázemí je na tom celém projektu pro mě nejzajímavější. Je potřeba, aby o překážkách, kterým ženy čelí, mluvily jak aktivistky nebo novinářky, díky kterým se tento problém dostal do veřejné diskuse, tak i konkrétní ženy specifických povolání, které třeba přirozeně nemají prostor být slyšet (anebo mají, ale nikdo se jich na tyhle frustrační momenty jejich dráhy nezeptal). Nejvíc mě proto překvapuje podobnost těch zážitků, které si s sebou nesou vědkyně, markeťačka, herečka nebo senátorka.

Lidovky.cz: S čím se setkáváte nejčastěji?
Starší ženy mluví o složitosti tehdejšího náhledu na mateřství a omezené možnosti volby, jak si život zařídit. Mluví o dvojím otroctví žen (doma a v práci). Mladší ženy, které jsou veřejně viditelné, se často setkávají s nepřijetím a nesmyslnými rolovými očekáváními. „Jsi matka samoživitelka, tak jak to, že cestuješ a veřejně provozuješ bondáž?“ „Jsi politička a máma čtyř dětí, takže to prostě nebudeš dělat dobře.“ „Mluvíš tady o nebezpečích instagramu, ale sama jsi při tom namalovaná.“ „Šatna pro hostesky je tamhle (na vědecké konferenci, kde žena přednášela)“.

Lidovky.cz: Ptáte se žen i na to, jak se s těmito jevy vyrovnávají a jaké byly jejich reakce. Co zmiňují?
Zde zaznívá obecné, ale zřejmě o to platnější, „musíte zjistit, kým skutečně jste a proč tady jste.“ Když si tohle najdete, získáte sebedůvěru, a pak vás nic nerozhodí. Ani nekonstruktivní kritika okolí. Někdo získal potřebnou sebedůvěru brzy, jiný později. To nasměrování se z rozhovorů vychází jako cosi, co je třeba mít v hledáčku. A nese to s sebou určité nároky na autenticitu k sobě samým, což je někdy to nejtěžší.

Pak taky zaznívá, že nekonstruktivní kritiku si nesmíme pouštět k tělu, stejně jako hejty a nepřijetí okolí, které má spíše emocionální než racionální základy. Musíme se naučit pracovat s tím, že ne vždy nás všichni budou přijímat a ne všem se zavděčíme. Nemusíme.

Lidovky.cz: Kdy jste vlastně začaly natáčet a jak dlouho v tom hodláte pokračovat?
Iniciativa vznikla už na podzim poté, co se má spolutvůrkyně Lilia Khousnoutdinová bavila s kandidátkami do Senátu a vyslechla si pár příběhů. Pak jsme začaly zvát a natáčí se od prosince. A jelikož jsme dost odhodlaný čtyřčlenný ženský tým, máme v plánu natáčet do konce roku.

Lidovky.cz: Ženy v zenu jsou projektem tak trochu feministickým. Jaký k feminismu máte vztah vy?
Ne moc teoretický. Vlny feminismu mi splývají, občas si přečtu nějakou knihu nebo článek. Od doby, co jsem matkou, jsou mi témata feminismu bližší. Mám ráda Chimamandu Ngozi Adichie nebo Rebeccu Solnit. Myslím si, že by feminismus měl zahrnovat i určitou lehkost a vtip, což může být hodně těžké, ale někdy se zadaří. Ženy by podle mě měly být na svou ženskou podstatu hrdé. Zároveň by odlišnosti pohlaví neměly být brané jako deriváty mužského normativu, a to ani sémanticky. Takové to výzkumník/-ice. Už na vysoké jsem byla slečna a moji spolužáci s řídkým vousem pánové (směje se).

Lidovky.cz: Myslíte si, že by měla být feministkou každá žena? Existuje i procento žen, které například zesměšňují hnutí MeToo. Proč si myslíte, že to dělají? Aby se zavděčily mužům?
Myslím, že někomu může vadit, když se z něčeho, co je vlastně v základu společensky přínosné a ozdravné (mluví se o něčem, o čem se dekády mlčelo) stane hon na čarodějnice. V tomhle je těžké najít správnou proporci, což se ale stává u každého masovějšího hnutí. Může se pak někdy samo karikovat a vzbuzovat odpor. V dnešní době, kdy je obecně složitější v záplavě informací detekovat pravdu, polopravdu a lež, je to navíc dost ošemetné. Vadí mi ale, když se ženy ohání tím, že jim se TO nestalo a nikdy by ani nemohlo, protože jsou takové nebo makové. Řekla bych, že to je pokrytecký přístup a vede k opětovné viktimizaci těch, kterým se TO stalo.

Lidovky.cz: Máte pocit, že žena musí vyvinout větší úsilí, aby se dostala na stejné místo jako muž?
V určitých oborech ano. My máme například v Česku v diplomacii jen 15 % žen. V nejvyšších patrech justice stejně tak málo. V Senátu je to podobné, i když tendence je vzestupná. Ve Skandinávii je to už dnes kolem poloviny. Hodně silné znevýhodnění je u těch typů profesí, kdy jde o celoživotní šplh po žebříku a ženy to prostě mají mezi 30.-40. rokem života náročnější. Dá se tomu ale pomáhat reformami trhu práce, dostupností a charakterem předškolní péče a i celkovou změnou přístupu k rodičovství. Ty největší strukturní překážky existující až do 70. let, kdy třeba velvyslankyně nesměly být vdané, už jsou naštěstí passé.

Lidovky.cz: Negativní zkušenosti mnohé ženy od plánů, které mají, odradí. Setkala jste se i s takovými, které se kariéry raději vzdaly, než by čelily problémům?
Ve starší generaci ano. Například se vzdaly scenáristické dráhy kvůli tomu, že byly samy na děti a nebyla diskuze o tom, kdo z partnerů se profesně upozadí. V té mladší to už nezaznívá, ale často jsou vzpomínány ty mezní situace, kdy se to skoro stalo. Kdy některá skoro vzdala dráhu v IT nebo téměř přestala veřejně vystupovat po tom, co si o sobě vyslechla. Většinou to bylo v začátcích a nějak to ustály. A právě ty příběhy o těch začátcích jsou podle nás stěžejní i pro ty ženy, které se právě v téhle fázi nacházejí.

Žena v zenu

Žena v zenu je kolektivní projekt několika žen, které si zvou hostky z různých odvětví a řeší s nimi překážky, se kterými se v dnešní době setkávají zejména ve veřejném prostoru. Na příbězích se autorky projektu snaží ukázat těm mladším, začínajícím ženám, že určitou míru negace, nekonstruktivní kritiky a "hejtu" zná skoro každá aktivní žena. Otázkou je, zda se jí nechá "umlčet", nebo ne.

Pozvání do projektu přijaly například marketingové manažerky Pavlína Louženská a Alžběta Králová, koreanistka Nina Špitálníková, herečky Vlastina Svátková, Kristýna Leichtová nebo Andrea Krejčíková, spisovatelky Barbara Nesvadbová a Martina Brandová, průvodkyně Michaela Efrati nebo odbornice na genderovou tematiku Lenka Formánková a Petra Kubálková. 

Samoživitelka skončila v nemocnici a čtvrt roku nemohla pracovat
Samoživitelka skončila v nemocnici a čtvrt roku nemohla pracovat

Téměř deset miliard korun – tolik jen za loňský rok poslaly pojišťovny lidem za úrazy, závažná onemocnění či úmrtí. Životní pojištění pomohlo za...