Autor naznačuje, že se mu jeví jako systémově správná sektorová daň, a pokud chceme, aby banky u nás víc investovaly, máme osvobodit jejich reinvestované zisky od daní. Bude-li tento fond vytvořen, je to prý další posun směrem ke korporativistickému státu.
Vezměme to popořadě. Jsou tu specifické podmínky České republiky i zvláštní situace té části střední Evropy, která byla dříve východním blokem. Nově vznikající český bankovní sektor byl v 90. letech svými majiteli rozkraden. Velké, jen z části zprivatizované bankovní domy byly nuceny k tomu, financovat privatizaci a dobývání kontrolních většin v podnicích, ale o poskytování úvěrů spolurozhodovali i politici a různí gangsteři a defraudanti. Státu nakonec v zásadě nezbylo nic jiného než banky za jednu korunu prodat renomovaným (tehdy) zahraničním strategickým partnerům, konkrétně bankám z Francie, Nizozemska a Rakouska.
Je dobře, že se stát tehdy tak rozhodl, protože kdyby pokračovalo rozkrádání finančního sektoru (a jeho provázanost s politikou) a Divoký západ na kapitálových trzích, nebyli bychom uznáni jako tržní ekonomika ani by nás nevzali do Evropské unie. To je vcelku jasné.
Souvislost středoevropské transformace je taková, že ač se v Maďarsku, Polsku či na Slovensku privatizovalo trochu jinak, dnes mají tyto relativně úspěšné ekonomiky jeden podobný rys, možná by se dalo říci problém. Finanční a bankovní sektor je de facto absolutně kontrolován ze zahraničí a je zdrojem obrovských zisků, které do zahraničí odtékají. Když si vezmeme ostatní případy úspěšných ekonomických transformací od poválečného Německa přes Japonsko až po Jižní Koreu, které překonaly stadium montoven a výroben, pak žádná z těchto zemí se nikdy nevzdala vlastního finančního sektoru.
Samozřejmě nikdo neuvažuje o tom, že by se finanční sektor zestátňoval, takže je jen logické, že si stát s velkými hráči sedne a řekne: Chcete tady být s námi ještě dlouhé desítky let, pojďme se domluvit, jak tuto zemi posunout a posouvat na vyšší úroveň. Investicemi do infrastruktury, inovací, školství, výzkumu. Je to lepší varianta než sektorová, respektive bankovní, daň, již mohou zahraniční investoři brát jako poněkud nepřátelský akt, který poškodí reputaci státu – nehledě na to, že představuje nerovné podmínky a distorzi trhu. Jiným příkladem novodobého socialismu je nucení finančního sektoru, aby investoval pouze do zelených projektů, apod.
Když se podíváme na to, kdo využil sektorovou daň, začalo s ní Polsko a Maďarsko (i když se později přidalo i Slovensko), shodou okolností země, s nimiž vede EU řízení o podobě právního státu. Mají být tyto státy skutečně vzorem a inspirací?
Co se korporativismu týče, v této zemi vlastně nikdy neproběhla hluboká diskuse o tom, jaký kapitalismus či jakou tržní ekonomiku tu vlastně chceme: rakouskou (korporativní), severskou (socialistickou), německou (korporativismus, plus ordoliberalismus), nebo anglosaskou? Je tu samozřejmě nějaká přirozená geografická tíha a tradice, ale s tím rozdílem, že právě nemáme to svoje finančnictví. Osobně už navíc ten anglosaský kapitalismus tak romanticky a obdivně jako v 90. letech nevidím.
Samozřejmě že každý investiční fond musí investovat do ziskových, návratných a čitelných projektů, samozřejmě že licence ČNB musí být udělena podle zákona a samozřejmě že stát má ekonomiku především zbavovat úzkých hrdel, byrokratické zátěže a přílišné regulace, protože pak bude snazší a atraktivnější doma investovat. Odstrašujícím příkladem třeba je, jak regulace dusí stavebnictví. I tak ovšem platí, že na investice jsou doma třeba peníze.
Autor je předsedou správní rady IPPS - Insitut pro politiku a společnost.
