Když je zpravodajství o něco serióznější, přijde řeč na to, jak se bez Británie změní mocenské váhy a osy uvnitř EU, a na prognózy toho, kdo na tom bez druhého bude líp, jestli kontinent, nebo Spojené království.
Existují ale i poněkud subtilnější brexitová témata. Je to třeba odchod Británie ze studentského výměnného programu Erasmus. Progresivnější britská média ostře kritizují premiéra Borise Johnsona za to, že svou zemi v Erasmu neudržel, i když to původně sliboval. Zahraniční zkušenost studentům rozšiřuje horizonty, probouzí zvědavost a zvídavost, rozvíjí jejich zájmy a vytváří a prohlubuje empatii.
Možnost zahraničního studia vylepšuje vyhlídky na zajímavou a dobrou práci. Náhradní britský program pojmenovaný po slavném matematikovi a luštiteli kódů Alanu Turingovi je zatím slabou útěchou a vláda do něj nedává moc peněz. Argument britských kritiků premiéra i brexitu je: podívejte, chytří Evropané si Erasmus zachovají, budou svou mládež obohacovat, zatímco mladí Britové se budou izolovat.
Jenže když se něco nepodaří dohodnout, je to vždy chyba obou stran. Asi to nebyla ani priorita unijních vyjednavačů, když to nedopadlo. Rybolov je asi důležitější. Troufám si tvrdit, že ztráta bude pro kontinent bolestnější. Britští studenti se se svou angličtinou dostanou do světa snáze i sami.
A Británie je přece jen jiná než kontinent, nejen esteticky, ale v celém systému, v chování, zvyklostech, v právu a podobně. Možnost to ochutnat je velký vklad do života. A anglické univerzity jsou také velmi „jiné“. A i když se ne každý účastník Erasmu dostal na Oxford, Cambridge či LSE, i tak je anglické vysoké školství jako celek velmi nadprůměrné.
Unijní jazyková otázka po brexitu je také pozoruhodná. Angličtina jako dorozumívací jazyk, jako lingua franca, určitě po dekády a možná „navždy“, zůstane, ale při sníženém kontaktu s Angličany to bude stále více jakási umělá euroangličtina, do značné míry byrokratická, bezobsažná, odcizená a umělá pomalu jako esperanto.
MACHÁČEK: Dohoda s Íránem a Johnson v historii |
Každý jazyk musí mít také svého ducha a svůj živoucí pramen. Co bude duchem a pramenem bruselského eurospeaku, je velká otázka. Leckdo se domnívá, že v rámci umělé inteligence, výkonných počítačů a bleskových sítí potřeba dorozumívacího jazyka vlastně zmizí. Překládat se prý bude tak rychle a dobře, že zůstanou prý jen jazyky národní.
A pak je tu otázka informací. Nejlepší informace z Bruselu vždy měla britská média jako The Financial Times, The Guardian nebo Daily Telegraph. Souviselo to s angličtinou, s kvalitou žurnalistiky a tradicí, nebo s významem a vahou britského členství v EU? Od 1. ledna jsou to v Bruselu média a reportéři z cizího státu.
Španělská, německá, italská a francouzská média píší přitom o EU a Bruselu tak různě, že to vypadá, že jejich reportéři žijí v odlišných a zcela nepropojených vesmírech. Třeba angličtina dodává také jakýsi tmel či možnost nadhledu a přemostění.
A všichni alespoň tušíme, o čem je vlastně řeč.
Přečteno včera v Českém rozhlase Plus.
Autor je předsedou správní rady IPPS - Institut pro politiku a společnost.
