Komentář najdete zde. V době, kdy Angela Merkelová vypadá unaveně, Theresa Mayová působí, jako by ji přemohl brexit, a Donald Trump nevypadá zrovna příčetně, vyzařuje francouzský prezident charisma, energii a inteligenci. Jeho americký výlet oslavoval i tisk. Washington Post například napsal, že „osud západní aliance je v Macronových rukou“, a Politico dokonce napsalo, že je Macron „nový lídr svobodného světa“. Ale vést znamená mít následovníky, nebo alespoň blízké spojence.
V tomto ohledu Macron zatím zápasí. Má obdivovatele v mnoha západních městech a ještě více jich má v západních médiích. Zatím ale schází důkaz, že by dokázal formovat mezinárodní koalice, které někam posunou směr mezinárodních záležitostí.
Na tom záleží, protože lídr středně velké evropské mocnosti je mocensky limitován. V minulých generacích tomu bylo tak, že nejúspěšnější francouzští nebo britští politici mohli spoluutvářet směr mezinárodní politiky pouze v alianci s podobně smýšlejícími západními lídry. Francouzský prezident François Mitterrand úzce spolupracoval s Helmutem Kohlem a předsedou Evropské komise Jacquesem Delorsem. Margaret Thatcherová měla zase alianci s Ronaldem Reaganem. Tony Blair využíval „alianci třetí cesty“ s Billem Clintonem a Gerhardem Schröderem.
V kontrastu s tím Macron nic takového – přes všechen svůj šarm – k dispozici nemá. Trump po Macronově návštěvě konstatoval, že jeho francouzský protějšek je opravdu báječný chlapík („wonderful guy“). Ale i přes všechny okázalé lichotky nemáme žádné důkazy o tom, že Macron Trumpa o něčem podstatném přesvědčil. Zásadní rozdílybyly ve věcech klimatu, smlouvy s Íránem, v tématu obchodního protekcionismu… a pořád máme nejasno.
Co se Evropy týče, Macron vsadil na to, že přesvědčí Německo, že má kráčet cestou „stále bližší unie“. Především chtěl více integrovat eurozónu, zavést rozpočet eurozóny a funkci ministra financí. Německá podezíravost, jestli to ve skutečnosti neznamená financovat rozpínavý francouzský stát, zůstává stejná jako vždy. Německo se jeví jako neoblomné. Verbálně se Německo chová k Macronovi vřele, věcně ne.
Británie ocenila spojenectví s Francií při nedávné konfrontaci s Ruskem. Brexit ale poskytuje špatnou základnu pro dlouhodobé nadstandardní vztahy Francie s Británií. Francie nechce být ani lídrem jižního křídla Evropy – spojenectví s Itálií, kde dominují dvě populistické strany, se nejeví jako zrovna lákavé. A Nizozemsko formuje „hanzovní alianci“ severských států, která je ještě skeptičtější k reformám eurozóny než Německo. Ve střední Evropě svým tažením proti „autoritářství“ spojence nenajde.
Macron bojuje za více Evropy v době rostoucího euroskepticismu. Je doma liberálním reformátorem v době, kdy je „neoliberalismus“ odsuzován. Je globalistou a internacionalistou v době, kdy je na vzestupu nacionalismus a protekcionismus. To mu slouží ke cti, ale dá se konstatovat, že Macron spíše plave proti proudu, než aby se vezl na nějaké módní vlně.
Autor je předsedou správní rady IPPS - Institu pro politiku a společnost.
