MACHÁČEK: Ekonom, který prohlásil inflaci za mrtvou, se nyní obává, že žije |
Steven Carter ve sloupku pro Bloomberg vysvětluje, proč je to důležité. Pokud podoba viru či jeho únik mají lidského původce, celá pandemická sága získá něco, co dosud neměla: zloducha.
Jenom v USA zabila choroba už 600 tisíc lidí. Beztvarý strach, který na rok a půl umrtvil svět, získá cíl – a to vše může přerůst ve vztek a zuřivost. A široce sdílená rozzuřenost se těžko kontroluje.
Zatím si lidé hledali svoje náhradní cíle a náhradní zloduchy. Pro část Američanů za všechno mohl Donald Trump a v mnohých jiných zemích na světě si můžeme dosadit místní premiéry a prezidenty. Republikánští voliči v USA zase nadávají na takzvané modré elity: demokratické guvernéry, starosty a zákazovou byrokratickou mašinerii.
Člověkem způsobená katastrofa nás lidi více zlobí. Vztek ale moc nepomáhá. Některým lidem to lépe myslí, když zuří, většinou je to ale naopak. A zloba většinou vede k iracionální představě, že nyní problém rychle vyřešíme. Někam vpadnout, něco zregulovat, toho či onoho zavřít.
Co se USA týče, autor srovnává s tím, co se dělo po 11. září 2001. Vznikla poptávka po tom, něco udělat, a invaze do Iráku nebyla bohužel dobře prodiskutována a promyšlena.
Poptávka po vyšší regulaci bude asi rozumná: nakládání s viry musí být podřízeno mnohem vyšší úrovni bezpečnosti.
Americký prezident Joe Biden dal expertům 90denní lhůtu na vyšetření toho, jak to s únikem viru bylo. Devadesát dní ale zavání politickým divadlem.
Pearl Harbor Američané šetřili dvacet let, Usámu bin Ládina hledali deset let. Že se něco zjistí za 90 dní, je nepravděpodobné. Nejlepší ale stejně bude, když si lidstvo reakci v klidu rozmyslí a stráví, emoce nejsou dobrý motivační faktor.
O podobném tématu píše ve Financial Times Gideon Rachman. Ten si ale pro změnu všímá toho, jak spekulace o úniku viru rozzuřují čínskou vládu a motivují tamější vlčí bojovnou diplomacii. Nejhorší vztahy s Čínou má Austrálie, a to především proto, že si australský premiér Scott Morrison dovolil požádat, aby byli mezinárodní kontroloři laboratoře ve Wu-chanu vybaveni stejnými pravomocemi jako inspektoři pro jaderné zbraně. Čína zahájila bojkot australského zboží a uvrhla na australské výrobky cla.
Trump byl podle Rachmana ve světě spíše považován za lháře a Čína nemusela jeho poznámky o úniku viru z laboratoře brát tak vážně. Když to ale dnes říká Joe Biden, je to pro Čínu mnohem větší problém. Navíc Číně ubývá spojenců a vztahy s EU, kdy se odložila ratifikace obchodní dohody EU s Čínou, jsou taky mizerné. Taktéž vztahy s Indií má Čína pořád horší. Tolik Gideon Rachman.
MACHÁČEK: Pandemie: mýty o populistech a orientálním kolektivismu |
A nakonec je tu Amerika samotná. Trump má možná reputaci lháře, ale odmítat něco jen proto, že to říkal Trump, svědčí o tom, že je tamější společnost velmi nemocná. Zvláště když tvrzení o úniku z laboratoře tak zatvrzele odmítala vědecká komunita – a přesvědčila o tom i sociální sítě, kde se vymazávaly statusy i celé účty za sdílení něčeho, co dal nyní nový prezident oficiálně vyšetřit.
Otázka je, co je ve svém důsledku horší zpráva pro svět – únik z čínské laboratoře, nebo stádní myšlení a politizace a ideologizace vědy ve svobodném světě?
Přečteno včera v Českém rozhlase Plus
Evropská komise zahájí řízení se státem Německo kvůli rok starému rozhodnutí německého Ústavního soudu, které se týká nákupu aktiv ze strany Evropské centrální banky (ECB). Německý Ústavní soud ve svém nálezu obvinil Evropský soud EU (CJEU) z toho, že překročil své pravomoci.
To se mělo stát tím, že CJEU schválil nákup aktiv ze strany ECB jako v souladu s evropským právem.
Rozhodnutí německého Ústavního soudu působí vůči EU rozkladně a jedovatě, protože umožňuje, že v některých případech jsou rozhodnutí soudů členských států nadřazena soudům evropským. Podle serveru Eurointelligence.com toho Polsko a Maďarsko okamžitě využívají ve svých sporech s EU.
Německý Ústavní soud vždy tvrdil, že má absolutní nadřazenost v některých tématech, jako je třeba fiskální politika, a nemůže umožnit EU sem vstupovat.
CJEU ale netvrdí, že se Evropská centrální banka (ECB) plete do německé nebo jakékoliv jiné fiskální politiky. Nákup aktiv centrální bankou – tedy i nákup státních dluhopisů – je legitimním nástrojem měnové politiky. A z pohledu ekonomie nástrojem užívaným v době prudké finanční krize i v době setrvalých deflačních tlaků. Z úzce právního pohledu jde sice o nástroj, který má fakticky přesah do fiskální politiky, ale CJEU nemůže svoje rozhodnutí zvrátit.
Server Eurointelligence.com zároveň krotí představy, že Evropský fond oživení, kdy se kvůli pandemii EU poprvé půjčuje na trzích, je plíživou cestou k fiskální unii nebo k fiskální unii zadními vrátky. S tím, že se něco udělá jednou, pak se to prodlouží, pak se to rozšíří a bude to tady natrvalo.
Takhle to ale s Německem nepůjde. Německý Ústavní soud totiž definuje fiskální suverenitu jako součást nezcizitelných práv německého občana, tedy něco, co nejde změnit ani změnou německé ústavy.
Pokud někdo doufá, že EU někdy spustí fiskální unii, bude o tom třeba přesvědčit Němce a německé ústavní právníky. A většinu Evropanů přesvědčit o nutnosti změnit základní evropské smlouvy.
Autor je předsedou správní rady IPPS - Institut pro politiku a společnost.
