Moteta z Královské kaple a rozhádané sudičky v Operním panoramatu Heleny Havlíkové

Královské hudební rozjímání s Ludvíkem XIV.

Zahájení 18. ročníku Letních slavností staré hudby proběhlo v plném lesku. Letošní tematické zaměření tohoto mezinárodního festivalu se koncentruje na různé žánry hudby, která zněla ve Versailles a v Paříži 17. a 18. století, především za vlády Ludvíka XIV., krále Slunce, který honosné sílo francouzských králů nechal vybudovat. Úvodní koncert se věnoval hudbě duchovní. Program nazvaný výstižně Král nebes představil v kostele sv. Šimona a Judy tři tzv. grand motets, velká moteta francouzského skladatele Michela-Richarda de Lalandeho, která hrával soubor Královské kaple během bohoslužeb za Ludvíkovy účasti. Lalandiho světskou tvorbu prezentoval v úvodu koncertu svižný Velký královský kus ze sbírky Symfonií ke královským večeřím se sólem obligátního fagotu.

Michel-Richard de Lalande (1657-1726), o generaci mladší současník Jeana-Baptisty Lullyho, strávil v bohatě placených královských službách více než čtyřicet let a v pozici ředitele kůru Královské kaple patřil k mistrům velkých motet jako specifické francouzské barokní chrámové formy. Zhruba dvaceti minutové vícehlasé skladby barvitě, ale bez italské záliby v pěvecké virtuozitě a explicitních zvukomalebných afektech vycházejí z textů žalmů. Pestře se v nich střídají a prolínají tři skupiny interpretů - sólisté, kteří zpívají samostatně i v různě kombinovaných ansámblech, sbor, založený většinou polyfonně. A to vše za doprovodu orchestru převážně v pětihlasé sazbě, který se uplatňuje i v instrumentálních úvodech a mezihrách.

Vedení Letních slavností přizvalo pro takový program interprety navýsost povolené – Les Pages et les Chantres, Pážata a zpěváci, kteří se na uvádění velkých motet specializují. Tento sbor vznikl před třiceti lety v souvislosti se založením Centra barokní hudby ve Versailles právě tak, aby co nejvěrněji počtem členů a složením hlasů odpovídal podobě chóru při Královské kapli v době Ludvíka XIV.

Král nebes - Velká moteta pro slavnostní liturgii.

Koncert řídil přímo umělecký ředitel Pážat a zpěváků Olivier Schneebeli. Přizval čtveřici sólistů také s velkými zkušenostmi s interpretací francouzské barokní hudby – sopranistku Chantal Santon-Jeffery, tenoristy Reinouda Van Mechelena a Françoise Jorona a barytonistu Lisandra Abadieho. Orchestrálního partu se empaticky ujal rezidenční orchestr Letních slavností staré hudby - Collegium Marianum, jehož hráči si půjčili i speciální kontratenorové, tenorové a kvintové housle, postavené na zakázku Centra barokní hudby ve Versailles.

Francouzská velká moteta se u nás na koncertech objevují výjimečně. Zahajovací koncert tak poskytl mimořádnou příležitost a velký zážitek slyšet velká moteta v takto autentickém a velmi vytříbeném provedení. Z osmdesátky Lalandiho velkých motet byla vybrána tři, každé zhruba v délce 20-25 minut – De profundis, vysloveno //de profyndis//, abychom dodrželi interprety používanou francouzskou výslovnost latinských textů, v tomto případě 130. kajícného žalmu, ve kterém žalmista volá z hlubin Boha a úpěnlivě prosí o vykoupení ze všech provinění. Toto moteto v roku 1689 reprezentovalo ranou fázi Lalandiho tvorby, další moteta byla z počátku 18. století – Venite, exultemus Domino na text 95. žalmu a Lalandiho nejslavnější moteto Dominus regnavit Hospodin kraluje, na text 97. žalmu s motivem Boha jako krále, který má veškerou moc. Takový výběr žalmu byl pro Lalandiho příznačný - Ludvík XIV. se považoval za panovníka z boží milosti. Snad by byl s provedením při Letních slavnostech spokojen přímo i on - velký znalec hudby, který při stavbě nové Královské kaple ve Versailles tak bedlivě dohlížel i na akustiku.

Putování po versailleském zámku i Paříži 17. a 18. století nabízejí i další koncerty Letních slavností staré hudby. V Letním refektáři Strahovského paláce se v pondělí 17. července pomyslně střetli rivalové hry na violu da gamba té doby – Marin Marais, jehož hru dobové prameny popisují jako andělskou, a Antoine Forqueray, který prý hrál jako sám ďábel. Sólo pro krále zahraje 20. července v Tereziánském sále Břevnovského kláštera na clavecin tímto nástrojem posedlý Francouz Jean Rondeau. A milovníci vokálního umění se mohou vypravit 31. července do salónu korunní princezny Marie Josefy Saské, matky Ludvíka XVI., kam prostřednictvím Trójského zámku posluchače zavede sopranistka Raffaela Milanesi s nizozemským souborem Ensemble Odyssee. Letní slavnosti staré hudby pak pokračují až do 7. srpna.

Hádky božských sudiček u dauphinovy kolébky v Olomouci

Už pět let se Jezuitský konvikt, dnes Umělecké centrum Filozofické fakulty Univerzity Palackého v Olomouci, stává během prázdninového července kongeniálním prostorem pro operní hostinu, při které Ensemble Damian se svým uměleckým vedoucím Tomášem Hanzlíkem „servíruje“ nejen barokní, ale i soudobé minimalistické neobarokní hudební divadlo ne jako suchopárnou učenost, ale jako hravou a vtipnou připomínku tehdejších zábav s nevtíravými paralelami k současnosti. Letos je „menu“ složeno ze šesti „chodů“.

Po nové verzi Hanzlíkovy neobarokní opery Lacrimae Alexandri magni / Slzy Alexandra Velikého na libreto podle anonymního latinského textu školské hry určené studentům řečnictví a poezie ditrichšteinského gymnázia v Lipníku nad Bečvou v roce 1764 patřil další ze šesti festivalových bloků barokní serenatě Leonarda Vinciho (1690-1730) La contesa de‘numi / Spor bohů. Opera má vztah i k českým, resp. moravským zemím, protože jeden z opisů tohoto díla se dochoval v archivu v Jaroměřicích nad Rokytnou, kde bylo někdy po roce 1733uvedené s upraveným textem u příležitosti oslavy narozenin hraběte Jana Adama Questenberga.

Vinciho Spor bohů vznikl s jasným „politickým“ zadáním jako součást velkolepých oslav narození francouzského dauphina Ludvíka Ferdinanda, který se po třech dcerách konečně v roce 1729 narodil králi Ludvíkovi XV. a jeho manželce Marii Leszczyńské (a v té době nikdo nemohl vědět, že se nakonec kralování nedočká, jeho otec ho přežije a následníkem se stane jeho syn Ludvík XVI.). Slavnosti s instrukcemi i štědrou finanční podporou francouzského dvora se konaly nejen ve Francii, ale i v dalších zemích. Pro ty římské, při kterých nechybělo ani Te Deum, závod divokých koní a ohňostroj, objednal zdejší francouzský velvyslanec kardinál Melchior de Polignac výpravnou festa teatrale právě u Leonarda Vinciho, vždyť v té době patřil k předním operním skladatelům a působil jako impresário zdejšího Teatro delle Dame. Z dnešního pohledu patří Vinci k oněm stovkám zdatných skladatelských řemeslníků, kteří si osvojili principy tehdejší neapolské opery.

Olomoucké barokní slavnosti 2017 - Leonardo Vinci: La contesa de‘ numi.

I když byl adorační účel díla jasně stanoven, libretista, kterým nebyl nikdo menší než „guru“ italské barokní opery Pietro Metastasio, vytvořil vtipný a zábavný text, jemuž dodal Vinci árie s typicky italskou vzletnou melodikou a požadovanou pěveckou virtuozitou, efektní ansámbly i jásavou předehru: Nejvyšší bůh Jupiter uklidňuje na Olympu lítou hádku tří bohů – boha rozumu, umění a harmonie Apollóna, boha války Marta a bohyně spravedlnosti Astrey - a dvou alegorických postav - Míru a Štěstěny. Přou se o způsob výchovy dauphina - Mars slibuje, že královského chlapečka vyučí vojenské zdatnosti, Mír chce kolem něj nechat rašit olivy a v jejich stínu smočit jeho rty v prameni poznání, Štěstěna garantuje uklidnění všech vln kolem osudu jeho královské lodi, Astrea hodlá chlapce vést ke shovívavosti k jiným a přísnosti k sobě, Apollón je připraven k oslavným písním na Ludvíkovu spravedlivost a zbožnost. Božské „prezentace“ s vychloubáním jejich zásluh a vzájemným vyhrožováním nakonec Jupiter moudře a smířlivě uzavře přáním, aby vzájemně vyvážili své protichůdné schopnosti a na výchově se podíleli svým umem všichni. Zhruba dvouhodinová oslavná serenata má přehlednou strukturu – v každém ze dvou dějství se postupně po recitativu představí rozsáhlou tří pětidílnou árií jednotlivé postavy a závěru se spojí do oslavného ansámblu.

Operetní Orfeus Národního divadla v Operním panoramatu Heleny Havlíkové

Římské provedení Sporu bohů bylo podle dobového tisku v rezidenci francouzského velvyslance v Palazzo Attemps (od roku 1982 sídlo italského ministerstva kultury a po rozsáhlé rekonstrukci dnes sídlo Národního románského muzea) patřičně velkolepé. Na stupňovitém pódiu prý vystupovalo na 130 kostýmovaných hudebníků, nad nimi v hlavních rolích v „nebeských oblacích“ bohové v přepychových kostýmech, tisíce zrcadel odrážely světla svícnů.

Novodobé olomoucké provedení bylo sice výrazně skromnější, ovšem perfektně se hodilo do atria Jezuitského konviktu sousedícího s barokní kaplí Božího těla. Hrálo se ve výpravě typické pro takové produkce Ensemblu Damian - ve zdobných barokních kostýmech s naddimenzovanými nástavci na hlavách a typickými znaky jednotlivých postav – Martovým štítem a helmou, kolem Štěstěny, Apollónovou lyrou, rustikálním košíkem s květinami Míru. Scénu tvořilo Theatrum Schrattenbach, replika barokního divadla, kterou si Ensemble Damian nechal zbudovat na principu vyměnitelných plátěných malovaných bočních kulis a zadního prospektu s typizovanými obrazy sálu, zahrady, louky, terasy, vesnice, jak ho známe například ze zámeckého divadla na českokrumlovském zámku. Osvětlení skýtá řada světel z podlahy proscénia.

Tomáš Hanzlík, zakladatel a „impresário“ souboru Ensemble Damian, který je duší těchto slavností a má zkušenost s historicky poučenou interpretací barokní hudby, s přehledem řídil od violy orchestr Damian, ve kterém se suverénně uplatnili i hráči na nátiskově a intonačně choulostivé přirozené lesní rohy a clariny. Oslavnými fanfárami dodali provedení patřičný lesk. Hudební nastudování sice nemělo detailní vypracování frází, dynamiky a ozdob, jak to u nás známe například od Collegia 1704 Václava Lukse, ale nepostrádalo hravou radost.

Hanzlík se ujal i režie. Jeho pojetí vychází z barokní gestiky s její popisností slov, kterou ale režisér obohacuje nadsázkou a humorem v pantomimických akcích všech sólistů, kteří jsou neustále přítomní na scéně a často s ironií komentují „prezentaci“ svého soka. Hanzlík se nebojí se ani drsnějšího žertu s pohazováním následníka v podobě panenky a s odpudivým šklebem bohů, kteří miminko štítivě odmítají, když mu přičichnou k zadečku.

Podařilo se sestavit talentované obsazení dokonce se třemi kontratenoristy: vedle osvědčeného Jana Mikuška, který coby představitel Míru svou kolegyni Štěstěnu navíc doprovodil na cimbál, se uplatnili Leandro Lafont jako uměřený vládce Jupiter a Filip Dámec jako distingovaný Apollón. Svou energickou ženskostí zaujala Dora Rubart-Pavlíková jako bohyně spravedlnosti, která se ochotně ujme i role dauphinovi kojné. Byl to příjemný, přiměřeně rozverný večer.

Olomoucké barokní slavnosti trvají až do 30. července a kromě starších produkcí Zouharovy Coronide, Harlekýnových dobrodružství Tomáše Hanzlíka a jeho Endymia bude uvedena ještě barokní serenata Karla Müllera Il natal di Giove o mylně pochopeném proroctví (19. až 22. července) a La Senna festeggiante Antonia Vivaldiho o usmíření Benátek a Francie prostřednictvím tří alegorických postav.

Trubadúr versus drsné divadlo přírody – nerovný souboj v Krumlově

Do své tradiční letní staggiony na Otáčivém krumlovském hledišti letos Jihočeské divadlo České Budějovice nově přidalo od 14. července Trubadúra Giuseppe Verdiho. Jde o adaptaci inscenace, která měla v Českých Budějovicích v divadle Metropoli premiéru v lednu. Na Otáčivém hledišti působí výrazně lépe – pro uvedení v zámeckém parku je vydatně posílen sbor a balet v černo-šedo-rudých kápích a scénograf Aleš Valášek zvýšil počet mobilních dřevěných boxů s proměnlivými funkcemi, efektně nasvícených zevnitř a přidal působivé ohně. Orchestr byl tradičně umístěn v Bellárii, odkud je zvuk převáděn do reproduktorů rozmístěných po celém okolním parku a komunikace s dirigentem probíhá přes obrazovky. Kostýmy ve středověkém duchu jsou dílem Zuzany Přidalové.

Režisér inscenace a šéf budějovické opery Tomáš Studený do své koncepce přidal taneční postavu smrtky ve vyzývavě rudém plášti (v podání Nadi Kabelové) a chlapce, který se jako neodbytná připomínka Azucenina upálení „nesprávného“ dítěte proplétá celou operou. Ze sboru udělal jakýsi všudypřítomný chór, jehož opakované pohyby dvorních tanců nebo soubojů synchronizované jako na spartakiádě ale působily až komicky.

V rozhovorech před krumlovskou premiérou režisér vysvětloval, že ho pro vyjádření drsné atmosféry středověku inspirovala Vláčilova Markéta Lazarová nebo Bergmanova Sedmá pečeť jako kontrast k truvérské lyrice a romantické exaltovanosti Verdiho opery. Studeného vidění středověku však působilo vyumělkovaně a krotce – příkladem byl „souboj“ hraběte z Luny s Manricem, který, zřejmě s odkazem na Manricovo trubadúrství, není veden meči, ale bláznivě dvěma růžemi na dlouhých stopkách. Jejich zranění jsou přitom dle režijního ztvárnění tak vážná, že je musí odnést jejich družiny.

Giuseppe Verdi - Trubadúr.

Režisér ovšem dynamicky využíval prostor před rokokovým letohrádkem Belláriie se schodišti a terasami na jeho čelní straně a romanticky potemnělou zámeckou zahradu, kdy se siluety mohutných stromů rýsují tajemně proti obloze. Právě obloha ale inscenátory při premiéře nakonec zradila. Josef Škarka ještě stihl vylíčit děsivý příběh upálení dítěte, Yukiko Kinjo se jako Leonora svěřila se svým milostným vztahem a Alexandr Beň v roli hraběte z Luny a Paolo Lardizzone jako Manrico se jako sokové, kteří netuší, že jsou bratři, vyznali ze své lásky k Leonoře. Produkci však po pětačtyřiceti minutách ve chvíli, kdy cikánka Azucena (Šárka Hrbáčková) dramaticky líčí pohnutou historii upálení dítěte, ukončilo jiné, mocnější divadlo - silná bouře s hromy, blesky a lijákem. Bouřka ostatně předčasně ukončila i zahajovací koncert Mezinárodního hudebního festivalu Český Krumlov pořádaný o kousek dál v Pivovarské zahradě s Angelou Gheorghiu a Ramónem Vargasem.

Snad to byly „jen“ nervozita a obavy z přicházející bouřky, které poznamenaly i nezvládnutou souhru orchestru řízeného Mariem De Rosem se sólisty, sborem. Přitom by orchestr měl mít nastudování zažité už od lednové premiéry, kdy ale Mario De Rose hnal tempa jako hudební smršť bez ohledu na možnosti orchestru i sólistů, na které dirigent nebral příliš ohledy.

Věřme, že počasí bude nadále příznivější – nejen při Trubadúrovi, ale i dalších operních inscenacích, které se do tohoto prostoru mimořádně hodí – Janáčkovy Bystroušky ve velice zajímavém nastudování režisérského dua Skutr a Dvořákovy Rusalky v neotřelé režii Jiřího Heřmana.

Inspirace na dny příští

Francesco Cavalli: Erismena. Dirigent Leonardo García Alarcón, režie a světla Jean Bellorini, scéna Jean Bellorini a Véronique Chazal. Přenos nové inscenace z festivalu v Aix-en-Provence. Francouzský institut v rámci Operního léta v Kině 35, úterý 18. července 2017 19:00 h.

Olomoucké barokní slavnosti 2017 - Karel Müller: Il natal di Giove o mylně pochopeném proroctví. Umělecké centrum Univerzity Palackého, atrium Jezuitského konviktu, 19. až 22. července vždy od 19:00 h.

Bach for all – mezinárodní hudební festival věnovaný hudbě Johanna Sebastiana Bacha

• Johann Sebastian Bach: Kantáty Wachet auf, ruft uns die Stimme BWV 140, O ewiges Feuer, o Ursprung der Liebe BWV 34 a úvodní sbor z kantáty Gloria in excelsis Deo BWV 191. Alena Hellerová – soprán, Sylva Čmugrová – alt, Václav Čížek – tenor, Jaromír Nosek – bas. Bach Collegium Praha, sbormistr Jiří Mátl. Kostel Nejsv. Salvátora, středa 19. července 2017 20:00 h.
• Johann Sebastian Bach: Moteta Komm Jesu, Komm BWV 229, Jesu meine Freude BWV 227 a Singet dem Herrn BWV 225, výběr z Dobře temperovaného klavíru. Vokální soubor I dilettanti, dirigent Čeněk Svoboda, Jan Doležel – varhany. Kostel sv. Šimona a Judy, neděle 23. července 2017 20:00 h.
• Johann Sebastian Bach: Christ lag in Todesbanden BWV 4, Nach Dir, Herr, verlanget mich BWV 150, Aus der Tiefen rufeich, Herr, zudir BWV 131, Der Herr denke tan uns und segnet uns BWV 196. Ensemble Inégal, dirigent Adam Viktora. Kostel sv. Šimona a Judy, pondělí 24. července 2017 20:00 h.

Heinrich Schütz: Příběh o Kristu. Hudební festival Znojmo (od 7. července do 23. července 2017). Letošní téma - německá hudba pod vlivem reformace - obohatí festival scénickým provedením Schützova Příběhu o Kristu. Dirigent Roman Válek, režie Linda Keprtová. Sólisté: Jakub Kubín, Lukáš Hacek, Markéta Böhmová, Jiří Miroslav Procházka, Pavla Radostivá a další. Kostel sv. Michala ve Znojmě, premiéra čtvrtek 20. července 2017 21:00 h., další představení sobota 22. července a neděle 23. července 2017 vždy 21:00 h.

Georges Bizet: Carmen. Přímý přenos operního představení z Bregenzer Festspiele 2017. Účinkují: G. Arquezová, D. Johansson a daší, Vídeňští symfonikové, Pražský filharmonický sbor se sbormistrem L. Vasilekem, provedení řídí P. Carignani a J. de Souza. ČT art, pátek 21. července 21:15 - 23:30 h.

Operní léto ve Vídni (4/7). Wilhelm Kienzl: Der Evangelimann (Evangelista). Opera o 2 dějstvích na libreto skladatele podle literární předlohy Leopolda Floriana Meißnera Z hlášení policejního komisaře. Osoby a obsazení: Friedrich Engel, správce kláštera (Kurt Moll), Marta, jeho neteř a schovanka (Helen Donath), Magdalena, její přítelkyně (Ortrun Wenkel), Johannes Freudhofer učitel ve sv. Othmaru (Roland Hermann), Mathias Freudhofer, jeho mladší bratr, klášterní písař (Siegfried Jerusalem), Xaver Zitterbart, krejčí (Friedrich Lenz), Anton Schnappauf, puškař (Klaus Hirte), Friedrich Aibler, starší měšťan (Theodor Nicolai), Jeho žena (Gudrun Greindl-Rosner), Paní Huberová (Erika Rüggeberg), Hans, venkovský chasník (Martin Finke), Starý flašinetář (Peter Lika), Stará hadrářka (Renate Freyer). Dále zpívají Sbor Bavorského rozhlasu, sbormistr Norbert Schüll, a Chlapecký sbor v Bad Tölzu, sbormistr Gerhard Schmidt-Gaden. Hraje Mnichovský rozhlasový orchestr, řídí Lothar Zagrosek. Nahrávka vydavatelství EMI Classics z roku 1980. Připravil a uvádí Petr Veber. Sobota 22. července 2017 19:30 h.