14. prosince 2017 6:00 Lidovky.cz > Zprávy > Lidé

‚Nakopej jim p*del, řekl mi táta.‘ Bývalý tankista vzpomíná na Kosovo a Afghánistán

  • Poslat
  • Tisk
  • Redakce
  • 3Diskuse
Ten druhý život: snímky Jarmily Štukové z unikátní knihy o českých vojácích. | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy Ten druhý život: snímky Jarmily Štukové z unikátní knihy o českých vojácích. | foto: Jarmila Štuková

Hranice Když mluví o tom, jaké to je jezdit v tanku na místě velitele, nadšení nemůže předstírat. V Ondřeji Váchovi je pořád velký kus tankisty.

Kdy jste poprvé v životě seděl v tanku?

Jako malý kluk. Já jsem rodilý Pražák a byli jsme se podívat na Letné na velkou přehlídku.

Jaké to bylo?

To už si úplně nepamatuji, ale vzhledem k tomu, že jsem nastupoval do armády jako tankista, tak si myslím, že mě to muselo chytnout.

A kdy jste naposledy jel v tanku?

V roce 2004.

Stýská se vám?

Hrozně.

Vysvětlete normálnímu smrtelníkovi, proč je to tak silný zážitek…

Mašina, kterou máte pod palcem, skrývá obrovskou sílu. A ruské stroje byly opravdu super. Nestalo se mi, že by mě „téčko“ (T-72 – pozn. red.) nechalo ve štychu. Nejúžasnější jsou ostré střelby. Vypálíte a s celým tankem to škubne. Prostě hromada adrenalinu. Na tohle vzpomínám strašně, strašně rád.

Tankisté jsou teď trošku vymírající druh, nebo nejsou?

Podle původních plánů se mělo modernizovat 300 tanků, pak se mluvilo o 180 a nakonec jich máme přes tři desítky. Důležité ale je, že si armáda ponechala tuto zbraň a udržela si schopnosti. Vybudovat od píky tankové vojsko, to by byl velmi drahý a časově náročný úkol.

Ten druhý život, rozhovory

Dobře, udrželi jste si tu schopnost, existuje zázemí a ve skladech stojí dalších 120 nemodernizovaných tanků. Máme ale pro ně posádky?

Kdyby byla mobilizace? 120 mašin bychom naplnili. Třeba já jsem do roku 2004, kdy končila základní vojenská služba, odchoval pět ročníků záklaďáků.

Existuje i rota aktivních záloh tankistů. Mají podle vás aktivní zálohy konkrétně u tankové zbraně smysl?

Vzhledem k tomu, jak je profesionální armáda malá, určitě mají smysl. Podle mě bychom jich měli mít víc.

‚Občanství bychom si měli zasloužit‘

Čistě teoreticky, kdybyste byl kouzelný dědeček a měl takovou moc, obnovil byste povinnou vojenskou službu?

Řeknu to jinak: byl bych rád, kdyby to v Česku začalo fungovat trochu jinak než dnes. Občanství bychom si měli tak trochu zasloužit. Nemusí to být zrovna vojna, může to být dobrovolnictví ve stylu civilní služby. Prostě podle modelu „Něco odevzdej státu, společnosti, a stát se potom o tebe postará“.

Ještě zpátky k tankům. Je to podle vás „zastaralá zbraň“, nebo má i v roce 2017 opodstatnění?

Podívejte se na Ukrajinu. Když to vezmu úplně čistě z vojenského hlediska, tank pořád představuje neuvěřitelnou palebnou sílu, která je dobře chráněná. Pořád je to hlavní nástroj na provedení útoku, protože jedině tank v kombinaci s ostatními druhy vojsk opravdu dokáže prolomit nepřátelskou obranu.

Sledujete operace na Ukrajině? Co tam vidíte za trendy? Co vás zajímá?

Jasně se ukázalo, že už neplatí původní plány, podle kterých bychom měli být před konfliktem dostatečně dlouho varováni a budeme mít dostatek času se připravit. Žádný čas nedostaneme, musíme být připraveni na jakoukoli situaci a pokud možno co nejdříve.

Teď se začíná diskutovat o nákupu nových tanků. Kdybyste si mohl vybrat, jaké stroje by to byly?

Za jedny z nejlepších tanků považuji izraelské Merkavy, jsou prověřené bojem. Jejich kombinace palebné síly a ochrany posádky, které Izraelci věnují neuvěřitelnou pozornost, je podle mě nepřekonatelná. Bohužel jsou to tak těžké stroje, že v našem terénu a s naší infrastrukturou si o nich můžeme nechat jen zdát. I nová ruská Armata je krásná. Hraček je ve světě spousta.

Technika musí být vojákuvzdorná

Vy jste začínal jako pancéřovník, což zní tak hezky archaicky. Co to vlastně znamená?

Střelec z RPG. Když mi řekli, jaké bude moje zařazení, tak jsem tomu také nerozuměl. Teď nedám na RPG dopustit. Vidíte jej na záběrech z konfliktů v Africe, vypadá jako zastaralá zbraň, ale dnes jsou vyvinuté nové střely, hodně přesné. A hlavně je to vojákuvzdorné zařízení, na kterém se nemá co pokazit. Střílet bude vždycky.

A to je i u profesionální armády důležitá věc, aby technika byla vojákuvzdorná?

Určitě. Když se podívám na náš výcvik, tak vidím, jak technika dostává zabrat. Nemůžete všechno nosit jako odstřelovačku, tedy zabalené v polstrovaném futrálu. Právě při plné zátěži se ukáže, jestli zbraň za něco stojí, nebo ne.

Čím teď „v práci“ jezdíte?

BVP 2. Ideální do těžkého terénu, kde má kolová technika své limity. Ale kdybychom se přesouvali po silnici, tak by hned v závěsu za námi mohli nastupovat silničáři a natahovat nový povrch. Kolegům v Pandurech (kolový transportér – pozn. red.) trochu závidíme technické vymoženosti. My v BVP se ještě hodně spoléháme na oči, oni mají spoustu senzorů, termokamery… Je to generační rozdíl.

Já bych řekl, že nejméně dvougenerační. Když si prolezete pandur, tak voní jako nové auto v showroomu, kdežto v BVP cítíte hlavně pach nafty a oleje…

Já to mám rád. Technika, ač se dílny snaží, jak můžou, přece jen pochází z konce 80. let. Tomu odpovídá i stupeň ochrany posádky. Jsme malá země, armáda je také malá a nejcennější co máme, co musíme chránit, jsou přece lidé, ne?

V Kosovu odzbrojoval obyvatelstvo

Vy jste byl na misi v Kosovu. Co jste tam přesně dělali?

V Kosovu jsme de facto nahrazovali neexistující orgány státní správy. Já jsem byl v Kosovu dvakrát, poprvé v roce 2002. Základem bylo odzbrojení obyvatelstva. Tím, že jsme tam byli a dělali takovou spíše policejní práci, jsme dávali místním naději na bezpečí.

A byli jste vítáni?

V roce 2002 určitě. A to i ze strany kosovských Albánců. V druhé misi se nálada změnila.

Jak?

Ve zkratce: v roce 2002 jsem přijel do Kosova chránit Albánce před Srby. A v roce 2008 jsem chránil Srby před Albánci… Během pár let se to úplně otočilo.

Vy jste procházeli výcvikem, jaký v Česku dostávají policejní těžkooděnci. Čeští vojáci byli nasazeni v Kosovské Mitrovici, kde docházelo k šarvátkám mezi kosovskými Albánci a Srby…

Náš prapor byl nasazen, zrovna když vznikly největší nepokoje.

Čím si vysvětlujete takové vzedmutí nacionalistických vášní?

Historií, ničím jiným. Konflikt je zakořeněný v místních lidech a vždy tam zůstane. To se nikdy nezmění.

Ani kdyby Kosovo zázračně zbohatlo, tak si staré křivdy nikdy neodpustí?

Pravoslavní Srbové a kosovští Albánci, kteří jsou muslimové? To nikdy nepůjde dohromady.

Ten druhý život: snímky Jarmily Štukové z unikátní knihy o českých vojácích.
Ten druhý život: snímky Jarmily Štukové z unikátní knihy o českých vojácích.

Do Afghánistánu se těšil

Pak následovala mise v Afghánistánu. Když se vás zeptám na první dojem, na první vůni z Afghánistánu, co se vám vybaví?

Na rovinu? Mně se chtělo během letu tam hrozně na toaletu, tak jsem z letadla vletěl do první toitoiky, kterou jsem na letišti potkal. Používali ji místní a podle toho vypadala. První zážitek byl tedy po pachové stránce solidní šok. Ale strašně jsem se tam těšil. Měl jsem načtené knížky o tom, jak tam Britové a Rusové v 19. století soupeřili a jak tuhle zemi nikdo nedobyl.

Těšil jste se tam, i když jste věděl, jak je to vzdorovitá země?

Já jsem voják. Pro mě tohle byla neuvěřitelná výzva.

Kdy jste si začal říkat, že to nebyl úplně dobrý nápad?

Když poprvé přiletěly rakety na základnu a viděl jsem zraněného kamaráda. To skončila sranda. Už to nebylo hraní si na vojáky.

Nicméně útoky se opakovaly. Dá se s pocitem, že po vás někdo pálí, naučit zacházet?

Člověk si zvykne. Z prvního útoku jste úplně na větvi a pak už se to pomalu stává něčím, co by se dalo označit slovem rutina. I když to není ten správný výraz. Prostě se to děje a vy to takhle berete. Navíc jsme měli výborné zpravodajství. Častokrát jsme věděli, že se něco chystá. Chodívali jsme spát oblečení, aby nás poplach nezaskočil.

Vnímal jste nějaký rozdíl v chování místních vůči spojencům?

My Češi se dokážeme domluvit s každým. Místní nás brali jinak než Američany. Dokázali jsme si k nim najít cestu.

Afghánistán má bohatou historii a tou se vine pověstná hrdost místních. Zaznamenal jste ji i vy?

Ano, pořád to tak mají. Ráno vstanete, otevřete dveře a díváte se na vrcholky třítisícovek. Vizuálně to je něco neuvěřitelného. Nádherná, ale zároveň strašně drsná země, která vzbuzuje respekt. Má navíc i svůj vlastní řád. Důležitá je autorita starších lidí. Líbila se mi i úcta, kterou si prokazují mezi sebou. Naše společnost v České republice, to je spolek totálních individualistů, kdežto v Afghánistánu lidé dokážou pracovat i pro společenství. Samozřejmě je tam strašná spousta záporů. Ale některé věci nebyly úplně špatné. Vždycky říkám, že obyčejní lidé v Afghánistánu nechtějí nic jiného než v klidu žít a okopávat si svoje políčko.

‚Nejsme zvyklí na americký servis‘

Často se mluví o schopnosti českých vojáků improvizovat. Jak se projevuje v porovnání s Američany?

Jednoduše, my si se vším poradíme. Český voják je naučený, že zadaný úkol se prostě musí splnit. Nejsme zvyklí na americký servis, že když klekne motor, tak přiletí vrtulník s novým a speciální tým jej vymění za pět hodin. Amerika je neuvěřitelně bohatá země, je to znát na vybavení. Když jsem byl poprvé v Afghánistánu, připadalo mi, jako by američtí vojáci žili technologicky ve Hvězdných válkách. My jsme byli cosi jako chudý příbuzný, a to jsme měli téměř to nejlepší, čím česká armáda disponovala. O pět let později už ve vybavení prakticky nebyl rozdíl.

Na druhou stranu oni moc spoléhají na elektronické hračky, kdežto u nás si poradíme i s horším vybavením. Já si vzpomínám na slova generála Opaty, že do Afghánistánu jsme jeli jako armáda Varšavské smlouvy a vracíme se jako armáda NATO. Myslím, že to úplně perfektně vystihl. Ale největší devízou, co si armáda z Afghánistánu odvezla, jsou lidé, kteří prošli bojem. To nenahradíte žádným cvičákem. Já jsem si do Afghánistánu na vojáka jenom hrál.

I přes to že jste absolvoval dvě mise v Kosovu?

I přes Kosovo. Chtěl jsem zažít bojovou misi. Měl jsem naivní, možná trošku romantické představy o válce. Ale potom, když to člověk na vlastní oči viděl… V Afghánistánu se mi úplně překlopil hodnotový žebříček, ale úplně. Začal jsem si vážit úplně obyčejných věcí, které jsem dřív považoval za samozřejmost. Třeba pitné vody, čistého parku, toho, že můžu přijít do obchodu a tam je všechno. Co si Afghánci nevypěstují, to prostě nemají. Fascinoval mě jejich přístup k životu, průměrný Afghánec má 15 dětí, ale dospělosti se dožijí čtyři, maximálně pět z nich. Ale oni to berou tak, že je to přirozené.

Vy jste sloužil i v PRT, neboli Provinčním rekonstrukčním týmu. Kdo to měl těžší? Civilní odborníci, kteří byli v Lógaru rok, nebo vy vojáci, kteří jste rotovali po půl roce?

Byli jsme na stejné lodi. Pro nás neexistovala varianta, že by se civilním odborníkům něco stalo. Myslím, že každý z nás vojáků byl připraven, a nechci, aby to znělo pateticky, je krýt vlastním tělem. Obdivoval jsem nadšení, se kterým se pouštěli do projektů. Jen si představte jednání s Afghánci. Než se dostanete k jádru věci, trvá to čtyři hodiny. Čtyři hodiny historek, čajíčků, oříšků. Navíc v Afghánistánu je všudypřítomná korupce, takže jim pořád někdo házel klacky pod nohy. Já bych to dělat nemohl, neměl bych na to nervy.

Dostávali civilní odborníci i osobní ochranu?

Ano, před každou patrolou byl určený „body“ pro každého z nich. Ten se nesměl od svého člověka ani hnout.

Mluvil jsem s civilními odborníky z PRT o útoku, po kterém zahynulo pět českých vojáků. Některé z mrtvých znali a brali to velmi osobně.

Kdo nebyl na misi, tak tomu nikdy nebude rozumět. Říkávám, že kluky z mise znám lépe než jejich vlastní rodiče. Poznáte je ve vypjatých situacích, znáte jejich dobré i špatné nálady, jejich strach… Na misi najednou máte sto bratrů nebo sester. A zažijete neuvěřitelný pocit sounáležitosti.

‚Kolem nás dopadaly rakety a žena řešila prasklou stupačku‘

O to těžší pak musí být návrat domů. Máte nějakou fintu, jak to dobře zvládnout?

Zažil jsem to pětkrát. Základ je zvládnout první dva měsíce. Zhruba tak dlouho trvá, než se člověk začlení do běžného života. Ale problémy začínají už na misi. Snadno si zvyknete, že tam venku si řešíte jenom svoje úkoly a nic jiného vás vlastně nezajímá. Najednou vám volá žena, že praskla stupačka a jaký je to problém. Kolem nás dopadaly rakety a mně její problémy přišly jako úplná banalita. Samozřejmě to nesmíte dát najevo. Život v misi je svým způsobem jednodušší.

Jednodušší?

Fungujete v mantinelech. Splň úkol, běž si zacvičit, najíst se… Ale nemusíte řešit tu miliardu drobných problémů, které se nabalují v běžném životě.

Připravoval jste se na „nudu všedního dne“ po návratu? Umí v tomhle armáda pomoci novodobým veteránům?

Umí. Armáda se v tomhle strašně zlepšila: funguje psychologická služba. A za druhé máte z mise těch sto bráchů, takže si máte s kým pokecat.

Ten druhý život

Proč jste si vybral práci v armádě?

Měl jsem to tak od malička, kdy jsem běhal s plastovým špaginem  (samopal sovětské výroby – pozn. red.) po poli. Moje babička byla knihovnice, takže od deseti let jsem četl samé Bondarevy a podobně, prostě všechno, co se tehdy dalo najít v knihovně. Ve čtrnácti letech jsem chtěl na vojenskou střední školu, ale rodina byla proti. Čekal jsem, až mi bude osmnáct.

Vy jste asi jeden z mála lidí, kteří se těšili k odvodu.

Ještě jsem si musel vyběhat, aby mě odvedli už v osmnácti. Přišel jsem před komisi, která byla zvyklá, že každý chtěl odklad nebo rovnou zkoušel „modrou“. Ptali se: „Co je vám?“ „Nic, já jsem úplně zdravý,“ říkám. To je zarazilo. A pak jsem se zeptal, jestli se můžu rovnou přihlásit na vojáka z povolání.

Jak se vám jako Pražanovi žije v posádkovém městě na Moravě? Zvykl jste si?

Bylo to kruté. Už ve Vyškově jsem byl jediný „Čecháček“ a prostě jsem nerozuměl tomu, co říkají. Dodnes mi trhá uši to jejich „rožni“ nebo „zamči“.

Změnilo se podle vás vnímání armády veřejností?

Určitě, armáda si teď počíná šikovně. Navíc, nechci se chlubit, ale máme úspěchy, vojáci byli v ulicích v době protiteroristických opatření. Podle průzkumů armádě lidé věří. O to víc mě rozčilují komentáře v internetových diskusích typu „žoldáci, chcípněte“. Mě neplatí Spojené státy, neplatí mě Rusko, mě platí naše republika a do zahraničního konfliktu mě vyslala naše vláda se souhlasem parlamentu, což jsou zvolení zástupci lidí. Když se to někomu nelíbí, tak ať volí jiné politické strany, ale ať mi neříká, že jsem žoldák, protože nerozumí tomu, co to slovo znamená. Ocenil jsem, že nakonec na tyhle „diskutující“ padla trestní oznámení.

Co vám na službě v armádě vyhovuje?

Mám rád řád. Jsem neuvěřitelně hrdý na to, že můžu nosit vlajku na ruce. Dodnes si pamatuji na ten okamžik, kdy jsem si ve Vyškově poprvé oblékl uniformu a utáhl opasek na co nejmenší dírku.

Co vás naopak štve?

Co na armádě nesnáším? Lidi, kteří se nechali naverbovat a nechtějí vlastně tu práci dělat. Takoví pak kazí morálku, nechtějí pracovat, musíte je nutit. Nemám rád, když po někom musím šlapat, jenom aby plnil základní povinnosti.

Co říkali vaši blízcí, když jste si poprvé balil do Kosova?

Máti jsem přes slzy moc nerozuměl. A táta řekl: „Nakopej jim prdel.“

  • 3Diskuse


Tomáš Málek

Autor

Tomáš Málektomas.malek@lidovky.czČlánky