Úterý 19. března 2024, svátek má Josef
130 let

Lidovky.cz

Navedl jsem bomby. Vojáci řvali jako při důležitém gólu, vzpomíná Čech na drama v Afghánistánu

Lidé

  6:00
Praha - Prošedivělé vousy, z kapsy vyndá krabičku žvýkacího tabáku. Byl jedním z prvních leteckých návodčích v Armádě České republiky. Tuto „dovednost“ používal v ostrém boji v Afghánistánu. Přezdívku „Danny“ dostal podle postavy z knihy Josefa Škvoreckého. Ke speciálním silám nastoupil v „dávnověku“, v roce 1996.

Novodobí veteráni (ilustrační foto). foto: Jarmila Štuková

Vy jste pamětník. Porovnejte vybavení speciálních sil před jednadvaceti lety s tím, co používáte dnes.

Je to totální rozdíl. Když jsem přišel, tak jsme začínali s celtou, se starým batohem, který řezal do ramen. Nebyl žádný velký rozdíl mezi vojákem základní služby a příslušníkem speciálních sil: nosili jsme stejný kožený opasek, stejné kožené sumky, stejný samopal… Byli jsme častými návštěvníky outdoorových obchodů. Kupovali jsme si za svoje peníze ponča, boty, nechávali si šít sumky. Tehdy se to ale lámalo, začínali jsme dostávat nové vybavení. Bylo to o srdcařství, lidé byli ochotní akceptovat to, že nemají to nejlepší. Jezdili jsme na cvičení do zahraničí, byli jsme u SAS (speciální jednotka britské armády, pozn. red.), byli jsme ve Francii. A tam jsme okukovali jejich vybavení. Velký průlom přišel v roce 2001.

Vzpomenete si, co jste dělal 11. září 2001?

Novodobí veteráni

Byl jsem na misi v Bosně. Seděl jsem na základně v buňce, kde jsme byli ubytovaní, a díval se na televizi. Měl jsem pocit, že sleduji katastrofický film, ale ono to bylo živé zpravodajství. Během pár minut někdo přiběhl, křičel, že je zvýšená pohotovost, že je potenciální nebezpečí, že základny NATO budou napadeny a že si máme vzít vesty a přilby. Teprve v tom okamžiku mi to celé docvaklo.

Co jste tam dělali?

Získávali informace z lidských zdrojů. V Bosně jsme pracovali pod britským velením. Dostali jsme od nich tipy. Věděli jsme, kam se zaměřit. Ale museli jsme si to odpracovat tím, že jsme si sami našli kontakty. To je dlouhodobější záležitost. Musíte si získat důvěru místních. A nemůžete tlačit na pilu, chce to čas, trpělivost a pečlivě si analyzovat to, co víte. Mně třeba pomohlo, že už jsem v oblasti předtím na jedné misi byl. Fotil jsem a snímky jsem si přivezl zpátky do Bosny. Díky nim se nám dařilo navazovat kontakty.

Ten druhý život

Bezpečnostní riziko tehdy představovali navrátilci?

Ano. Já osobně si myslím, že tam byly i skupiny spících agentů, kteří čekali na svou příležitost. Byli to příslušníci bývalé domobrany, kteří se rozptýlili a dělali neplechu: pašovali, vydírali, kradli dřevo… My jsme hledali lidi, kteří měli vazby na zločinecké skupiny. Povedlo se nám odhalit tajný sklad munice. Už doma jsme se připravovali, učili jsme se plánování, vedení agendy a k tomu měli jazykovou přípravu. Po příjezdu do prostoru působení jsme dostali kurz od Britů.

Britští vojáci „fungují“ na čaj. Na co „jede“ český speciál?

Dříve na žvýkacím tabáku, který se rozšířil na misích pod velením Američanů. V poslední době žvýkací tabák poněkud vyklízí pozice.

Kolik kilometrů nachodí příslušník speciálních sil?

Na začátku jsme šlapali furt. Byli jsme pořád v lese. Vzpomínám si na jedno cvičení ve Francii, kdy jsme za necelé tři dny museli ujít 120 kilometrů, abychom se dostali na místo, kde jsme měli plnit úkol. Vyfasovali jsme asi pět velkých mapových listů. Nakonec jsem se bavili jen o tom, kolik listů ještě musíme přejít. Byla to odplata. Francouzi u nás cvičili o rok dříve a Češi jim naplánovali něco podobného. „Pěší fáze“ trvala do roku 2001 či 2002, pak jsme začali dostávat auta a způsob práce se začal měnit. Dneska už tolik nechodíme, dopravíme se poblíž cíli jinak.

Jaký máte pocit, když míjíte železniční přejezd u Vrahovic (Místo tragické srážky nákladní tatry s příslušníky 601. SkSS s vlakem. Nehodu v roce 2004 nepřežilo pět vojáků, kteří se krátce předtím vrátili z Afghánistánu, pozn. red.)?

Tehdy jsem sloužil v Náměšti, kam jsem odešel v roce 2003 dělat leteckého návodčího. Zrovna jsem byl na jazykovém kurzu v Irsku, zastihlo mě to v den, kdy jsme dostávali certifikáty. Mezi mrtvými byl Jaroslav Boháček, který nám velel v Bosně při získávání informací z lidských zdrojů. To byl člověk, který mě naučil, jak pracovat s technikou: s fotoaparáty a počítači. Předtím jsem byl takový ten klasický průzkumák, který se s nožem v zubech a samopalem plíží lesem a chystá se někoho nebo něco přepadnout. Ačkoliv byl důstojník a já jsem praporčík, bral jsem ho jako kamaráda. Jeho ztráta mě tehdy strašně zasáhla. Když kolem toho místa jezdím, nemám dobrý pocit ani teď, po letech.

Letecký návodčí je „oblíbená lovná zvěř“ protivníka. Proč jste si vybral tuhle odbornost?

Chtěl jsem se někam posunout. Začínal jsem v rotě speciálních sil, pak byla mise. Pak druhá. Po návratu z Bosny přišel ale takový útlum, nic se nedělo, nikam se nejelo. Tehdy za mnou přišel Karel Řehka (v čase vzniku rozhovoru velitel českých speciálních sil, pozn. red.), který zakládal skupinu leteckých návodčích v Náměšti. Celé to vymyslel tehdejší velitel náměšťské základny Jan Vachek. Připadalo mi to jako zajímavá práce, cítil jsem tam tah na branku, mohl jsem se naučit nové věci a tak jsem do toho šel. Navíc pod letectvem, kde jsem ještě nesloužil.

Letecký návodčí se pohybuje po zemi, hledá cíle a zároveň musí situaci „vidět“ očima pilota, kterého navádí. Trochu rozdělená osobnost, ne?

Opravdu to není práce pro každého. Samozřejmě musíte umět anglicky, ale pokud nemáte druhou část osobnosti, schopnost celkového vnímání bojiště, tak neuspějete. Musíte „vidět“, co dělá jednotka na zemi, a zároveň musíte navádět pilota, aby netrefil vlastní vojáky. Vždycky jsem prosazoval, aby návodčí byl na zemi v první linii. Když bude sedět někde na velitelství, tak to není ono. V Afghánistánu jsem zažil pocit opravdové bezmoci, když jsem v roce 2006 v Lógaru měl jako návodčí pomáhat afghánským policistům, jejichž základna se v noci dostala pod palbu. Seděl jsem na základně nad mapou a nemohl jim poslat pomoc, protože oni nedokázali popsat, odkud na ně útočí. Pilot toho také moc neviděl. Dobrým návodčím se nestanete za rok, či dva, když dostanete certifikaci. To chce mnohem delší trénink. Já jsem tu práci dostal pod kůži až na misi.

Ten druhý život: snímky Jarmily Štukové z unikátní knihy o českých vojácích.
Ten druhý život: snímky Jarmily Štukové z unikátní knihy o českých vojácích.

Zlí jazykové tvrdí, že přivolání letecké podpory je ve srovnání s rychlostí odvety pomocí dělostřelecké palby mnohem zdlouhavější...

To záleží. Když máte leteckou podporu přidělenou, tak je letadlo obrazně řečeno nad vaší hlavou a může reagovat hned. Když ji nemáte, trvá to do dvaceti minut. Houfnice nejsou všude, aby vám dělostřelci rychle pomohli. Při operacích speciálních sil se často dostáváte do oblastí, kde dělostřelectvo vůbec není. Lógar byl specifický tím, že na konci působení českého PRT bylo dělostřelectvo opravdu skoro na každém kopci.

Bál jste se někdy, že vás letecký útok zasáhne? A zasáhl?

Ne, nikdy nám to nevysypali na hlavu. Možná padaly hilsny (slangově prázdné nábojnice, pozn. red.). Děláte tu práci, snažíte se být co nejpreciznější, jedete podle pravidel, ověřujete si souřadnice a pak dáte povel k odhozu. A pak přijde prodleva a vy čekáte, kam ta bomba spadne, a v hlavě se vám honí: „Udělal jsem to všechno dobře? Stojím si za tím?“ Zatím vždycky spadla dobře.

Jak blízko k vlastní přední linii můžete cílit letecké útoky?

Záleží na zbrani, kterou použijete. V Afghánistánu nám nejčastěji pomáhaly letouny A-10 s 30milimetrovým kanonem. Na počátku nejužívanější bomba vážila 250 kilogramů, později se objevila i 120 kilogramová bomba s přesným naváděním pomocí laseru. Ta když explodovala v domě, tak se v okolí nic nestalo. Na to všechno jsou tabulky s přesným určením vzdálenosti. Jsem zastáncem toho, že když je návodčí zkušený a uhlídá jednotku na zemi, tak můžete pilota pustit blíž. To se mi právě líbí u speciálních sil, že jednotku dobře znáte a můžete to hrát takhle. V jedné akci americký pilot odpálil na protivníky ukryté v domě raketu Hellfire. Trefil se přesně, do okna. Muži z pozemní jednotky byli schovaní dvacet metrů od cíle za zdí. To už je vyšší dívčí.

Mají speciální síly rády letecké návodčí a podporu, kterou přinášejí?

Teď už ano. U speciálních sil, což je malá jednotka a všichni se známe, už naše možnosti přešly velitelům do krve a umí s nimi pracovat. Na dnešním bojišti je to jedna z klíčových dovedností. Stejně jako bojový medik. Na začátku měli velitelé snahu si z návodčího udělat takového lepšího spojaře, protože měl dobrou spojovací techniku a často mluvil anglicky lépe, než velitel. Ale tohle už dávno neplatí. V roce 2008 jsem byl s třetí rotací v Uruzgánu na předsunuté základně Anaconda. Když jsme vyráželi do akce a kluci viděli, že jede i letecký návodčí, tak jim to zlepšilo morálku. A to i v případě, že nám leteckou podporu nepřidělili. Byli jsme taková pojistka, že když se opravdu něco semele, tak nás z toho letectvo vyseká.

Pieta za padlé vojáky.

Popište mi takovou akci.

Bylo to během mé první lógarské mise v roce 2006. Už jsme se bavili o tom, jak jsem nedokázal pomoci napadené základně afghánské policie. Ráno se velitel amerického praporu rozhodl, že se do toho prostoru pojedeme podívat. Já a můj pomocník jsme jeli s nimi v koloně. Ten den jsme vstávali ve tři ráno. Základna ležela uprostřed pláně, kterou obklopovaly hory. Vypadalo to jako pánvička. Museli jsme projet průsmykem. Základna byla po nočním útoku zle pošramocená, přišli o spoustu vybavení, ale naštěstí neměli ztráty na životech.

Jedeme zpátky, už jsme v půlce stoupání a najednou auta začala divně manévrovat, otáčet se. Byli jsme nastřelení. Napadli poslední auto v konvoji. Schovali jsme se za velkou zdí. Nebyl to žádný intenzivní boj. Protivník byl dost daleko, víc než pět set metrů. Na konci po nás začali střílet RPG (zkratka pro ruční protitankový granátomet, pozn. red.), což byl zvláštní pocit. Normálně to znáte, jak střela létá od vás, ale teď to bylo obráceně – svištěly nám nad hlavou. Byli jsme tehdy vyzbrojeni samopaly vz. 58 (zbraň používá střelivo ráže 7,62, pozn. red.), Američani puškami M16 ráže 5,56. Tehdy se ukázal propastný rozdíl v rážích. Američané stříleli a jako by se nic nedělo. Když jsme spustili my, tak bylo vidět, jak se kolem cíle práší.

Po dvaceti minutách velitel usoudil, že to nemá cenu a naskákali jsme do aut a vyrazili zase nahoru do průsmyku. Tam na nás čekali, ve skalách po obou stranách cesty a celých pět kilometrů po nás stříleli: samopaly i RPG. Viděl jsem jenom výbuchy. Nemohli jsme zastavit, to by nás rozstříleli. Valili jsme. Najednou se ozvala rána a všude byla tma. Humvee nadskočilo, ale pořád se valilo někam dopředu. Pomalu se rozjasnilo. Najeli jsme na IED (nástražný výbušný systém, pozn. red.). Ze školení jsem věděl, že jako první to odnese střelec ze stropního střeliště, protože toho exploze vymrští z auta. Viděl jsem jeho nohy, říkám si „dobrý“. Pak mě napadlo, že z něj zůstaly jen ty nohy, tak jsem do něj šťouchnul. Naštěstí byl O. K.

Setkali jsme se s QRF (Quick Reaction Force, síly rychlé reakce, pozn. red.), které nám jely naproti. Velitel přišel, že je k dispozici bombardér B-1 a ať s tím něco dělám. Navedl jsem ho tak, že na každou stranu průsmyku hodil dvě bomby. Byly to pořádné rány. Vojáci stáli, pozorovali to a řvali, jako by někdo dal důležitý gól.

Prošel jsem zdravotní kontrolou, sedím na baru na americké základně, popíjím kolu a najedou přijede hromada Američanů, že se do sedla jedeme ještě jednou podívat. No přiznávám, radost jsem neměl. Moc se mi tam nechtělo. Našli jsme pár fragmentů miny, pár nábojnic. Těla jsme nenašli, ani nemohli. Použili jsme bombu, která vybuchla nad terénem. Na českou základnu Shank jsme se dostali až někdy před půlnocí. Byla to bojová premiéra českých leteckých návodčích vůbec. Od Američanů jsme dostali medaili a odznak za bojový kontakt. Pro mě to byl velmi intenzivní zážitek. Další kontakty s nepřítelem a navádění pak vnímáte s větším nadhledem. Tohle mě posunulo někam dál.

Vypekla vás někdy technika?

V roce 2011 jsem byl v rámci mise ISAF v Afghánistánu. Nastřelili nás na hlavní cestě, už byla tma. Vyskákali jsme z aut a snažili se je obejít. Byla to akce, kde jsme neměli naplánovanou leteckou podporu. Tam jsme poprvé měli přístroj – přijímač obrazu. Zjednodušeně řečeno „promítal“ záběry z letadla na malý displej před mým okem. S pilotem se pak můžete domluvit, aby vám zabral konkrétní místo, které potřebujete prozkoumat. Na druhém oku jsem měl nasazený přístroj pro noční vidění. Tuhle kombinaci jsem si vyzkoušel na základně, všechno bylo v pohodě. Jenže teď byla noc a já jsem byl opravdu rád, že ten boj nebyl příliš intenzivní. Jedním okem vidíte „zeleně“, druhým černobílý obraz promítaný z paluby letadla.

Vjemů bylo moc, zůstal jsem stát a nemohl se zorientovat. Mozek to nepobral. Naštěstí za mnou šel někdo, kdo mě popadl a nasměroval k jednotce. Trochu jsem se zorientoval: na záběrech z letadla byli vidět tři muži u zdi a k nim se blížila čtyřčlenná skupina. Hrklo ve mně. „Jdou k nám,“ napadlo mě. Ale pořád jsem si nebyl úplně jistý, kdo jsou oni a kde jsme my. Začal jsem chodit kolem zdi, abych našel sám sebe na leteckém záběru. Povedlo se. Našel jsem sám sebe, jak chodím sem a tam. Prostě jsem se viděl jako tečku z leteckého záběru mašírující kolem zdi. Nakonec se ukázalo, že ta čtyřčlenná skupina jsou také naši. Ti, kdo po nás stříleli, utekli.

Kolik toho nosíte s sebou?

Přístroje se naštěstí zmenšují. S vybavením, které nosím na vestě, se teď můžu plnohodnotně pohybovat i sjíždět z vrtulníku na takzvaném rychlém laně (technika Fast Rope - pozn. red.). Nosím dvě rádia, jedno pro spojení s letectvem, druhé pro spojení s jednotkou, přijímač obrazu, značkovač cílů a dálkoměr. K tomu IR stroboskop, přístroj pro noční vidění, náhradní zdroje. Do dvou tří let se to zase změní.

Vy jste taková malá chodící elektrárna. Říkal jste, že jste technologický hračička. Vozíte v autě vysílačku? A používáte elektronické hračky i ve volném čase?

V autě vysílačku nevozím, ale doma ji mám. Když jdeme se syny do přírody, tak jedině s mapou a buzolou. Prostě postaru.

Zkuste naprostému laikovi vysvětlit rozdíl mezi 601. skupinou speciálních sil a zbytkem armády.

Je to v lidech, v lidském potenciálu. Nepřišli sem, aby si jen vydělávali peníze, aby jen chodili do práce. Srdcařství tady zůstalo.

Proč jste se rozhodl pro kariéru vojáka? Před dvaceti lety to přece jen nebylo takové terno.

Dostával jsem tuhle otázku často. Byly v tom tři faktory. Můj praděda bojoval v druhé světové válce, na západní frontě a patrně se projevily geny. Hned po revoluci jsem šel do Skautu. Můj vedoucí byl bývalý voják a měl skvělé historky u táborových ohňů. Chtěl jsem zažít to, co on. No a navíc jsem se tehdy rozešel s holkou. Takže to byl takový truc.

A už máte lepší historky, než váš bývalý vedoucí ze Skautu?

No každopádně jich mám víc.

Měli jsme se v roce 1938 bránit?

Měli. Společnost by byla jiná. Stálo by to patrně hodně životů. Ale hrdost by tolik neutrpěla.

VIDEO: Střílej po mně! Kameraman natočil téměř celý útok v centru Prahy

Premium Ve čtvrtek zemřelo rukou střelce Davida K. 14 obětí, 25 lidí je zraněných, z toho deset lidí těžce. Jedním z prvních na...

Máma ji dala do pasťáku, je na pervitinu a šlape. Elišku čekají Vánoce na ulici

Premium Noční Smíchov. Na zádech růžový batoh, v ruce svítící balónek, vánoční LED svíčky na baterky kolem krku. Vypadá na...

Test světlých lahvových ležáků: I dobré pivo zestárne v obchodě mnohem rychleji

Premium Ležáky z hypermarketů zklamaly. Jestli si chcete pochutnat, běžte do hospody. Sudová piva totiž dopadla před časem...