Čeští zelení jsou totiž nositeli specifické odpovědnosti, kterou jejich sesterské strany po světě nemají. Nesou totiž odpovědnost jak za obecná, „celosvětová“ zelená témata, tak za českou havlovskou tradici. Není to tak docela jejich zásluha. Je to výsledek předchozích složitých zákrutů české politiky od listopadové revoluce až po dnešek.
Ale stalo se a nyní je to tak: zelení jsou jedinou stranou, která nese něco z étosu revoluce; která se hlásí k Havlovým myšlenkám o etickém a duchovním rozměru politiky a vší lidské aktivity.
Zelení jsou jedinou stranou, která nepokládá hájení lidských práv za třešničku na dortu témat, ale za klíčovou součást politického angažmá; která je programově přátelská k občanské, „nestranické“ společnosti a bere ji jako své přirozené zázemí, ne jako obtížný hmyz, který ruší pány ve vládnutí.
Ano, čeští zelení v tuto chvíli nejvíce nesou ty hodnoty, kterým se u nás začalo paradoxně spílat do „pravdy a lásky“ - jako by to byla urážka, a ne čest. Jako by spílající vlastně toužili říci, že tvoří dohromady „stranu lži a nenávisti“, netotožnou s žádnou konkrétní politickou stranou - jen s určitým typem myšlení a jednání, prožírajícím tu více, tu méně jednotlivé strany či média.
Z hlediska této odpovědnosti je nekonečně trapné, co se u zelených nyní děje. Nejde jen o spor o předsednictví, ale o celý sled afér, od podivných poslaneckých absencí při volbě prezidenta přes špatně odeslané e-maily až po „satirické“ plakáty a „antistránky“, k nimž se nikdo nehlásí. Spory mezi lidmi jsou nevyhnutelné - ale nedůstojnost při jejich řešení vyhnutelná je. Součástí havlovsko-zelené „jinakosti“ by měla být schopnost nedůstojnosti se vyhnout. I spor, personifikovaný do souboje BursíkKuchtová, je trapný.
Tyto dvě osobnosti nikdy neměly stanout takto ostře proti sobě. Obě jsou hodné respektu. Obě jsou pro zelené potřebné, ano symbolické. Bursík - to je kontinuita havlovská, revoluční a disidentská, prošlá zkušeností praktické politiky. Kuchtová - to je novodobý občanský aktivismus v „čisté“ podobě.
Jediný pozitivní scénář
Co ale počít, když už se stalo -když ti dva stojí proti sobě? Z hlediska výše popsané zodpovědnosti a kontinuity je zřetelné, že zvítězit by měl podle zásluh i podle prostého rozumu Martin Bursík. Jistě ne proto, že by byl svatý muž. I on je jenom politik, který se také všelijak potýká s morálními riziky této profese.
Avšak byl to on, kdo zelené dostal do parlamentu; kdo získal ke spolupráci tak výrazné nezávislé osobnosti jako Karel Schwarzenberg či Michael Kocáb; komu se nalezením široce přijatelného prezidentského kandidáta bezmála povedlo sesadit Klause z trůnu. A je to on, kdo je schopen zabránit tomu, aby u zelených převládli neomarxisté a jiní extremisté, čímž by strana přestala být volitelnou pro široké spektrum středových voličů, pro „nestranickou“ občanskou společnost. Avšak, co dále, když Bursík zvítězí?
Vzpomínám na poslední rok, který jsem strávil v Americe, a to i u obrazovky, hledě fascinován na dramatický, až do konce vyrovnaný souboj o demokratickou prezidentskou nominaci mezi Barackem Obamou a Hillary Clintonovou. Barack a Hillary na sebe byli velmi tvrdí.
Hillary po jedné (zpětně zcela marginální) kauze stála na pódiu a hřímala: Styďte se, Baracku Obamo! - Když seděli při televizních duelech vedle sebe, téměř nikdy na sebe nepohlédli - tak moc už se vzájemně nesnášeli. Ale nakonec Barack Obama přece vyhrál, a to prostě proto, že byl lepší. Hillary dlouho odmítala uznat porážku.
Ale nakonec - jistě skřípějíc zuby a tajně roníc slzy - vystoupila v Denveru na konventu a vyzvala stranu i národ, aby se všichni sjednotili za Obamou jako společným kandidátem. Nakonec se zachovala jako žena vědomá si své odpovědnosti za celek. Nakonec se tímto aktem prokázala být velkou, ano i tvrdou osobností.
U vědomí všech rozdílů mezi americkými demokraty a českými zelenými, i mezi americkou a českou situací (výčet rozdílů by byl na další článek): Toto je jediný pozitivní scénář, podle kterého by se mohl odehrát sjezd zelených. Kéž se Bursík prokáže jako český Barack a Kuchtová jako česká Hillary.
Ale stalo se a nyní je to tak: zelení jsou jedinou stranou, která nese něco z étosu revoluce; která se hlásí k Havlovým myšlenkám o etickém a duchovním rozměru politiky a vší lidské aktivity.
Zelení jsou jedinou stranou, která nepokládá hájení lidských práv za třešničku na dortu témat, ale za klíčovou součást politického angažmá; která je programově přátelská k občanské, „nestranické“ společnosti a bere ji jako své přirozené zázemí, ne jako obtížný hmyz, který ruší pány ve vládnutí.
Ano, čeští zelení v tuto chvíli nejvíce nesou ty hodnoty, kterým se u nás začalo paradoxně spílat do „pravdy a lásky“ - jako by to byla urážka, a ne čest. Jako by spílající vlastně toužili říci, že tvoří dohromady „stranu lži a nenávisti“, netotožnou s žádnou konkrétní politickou stranou - jen s určitým typem myšlení a jednání, prožírajícím tu více, tu méně jednotlivé strany či média.
Z hlediska této odpovědnosti je nekonečně trapné, co se u zelených nyní děje. Nejde jen o spor o předsednictví, ale o celý sled afér, od podivných poslaneckých absencí při volbě prezidenta přes špatně odeslané e-maily až po „satirické“ plakáty a „antistránky“, k nimž se nikdo nehlásí. Spory mezi lidmi jsou nevyhnutelné - ale nedůstojnost při jejich řešení vyhnutelná je. Součástí havlovsko-zelené „jinakosti“ by měla být schopnost nedůstojnosti se vyhnout. I spor, personifikovaný do souboje BursíkKuchtová, je trapný.
Tyto dvě osobnosti nikdy neměly stanout takto ostře proti sobě. Obě jsou hodné respektu. Obě jsou pro zelené potřebné, ano symbolické. Bursík - to je kontinuita havlovská, revoluční a disidentská, prošlá zkušeností praktické politiky. Kuchtová - to je novodobý občanský aktivismus v „čisté“ podobě.
Jediný pozitivní scénář
Co ale počít, když už se stalo -když ti dva stojí proti sobě? Z hlediska výše popsané zodpovědnosti a kontinuity je zřetelné, že zvítězit by měl podle zásluh i podle prostého rozumu Martin Bursík. Jistě ne proto, že by byl svatý muž. I on je jenom politik, který se také všelijak potýká s morálními riziky této profese.
Avšak byl to on, kdo zelené dostal do parlamentu; kdo získal ke spolupráci tak výrazné nezávislé osobnosti jako Karel Schwarzenberg či Michael Kocáb; komu se nalezením široce přijatelného prezidentského kandidáta bezmála povedlo sesadit Klause z trůnu. A je to on, kdo je schopen zabránit tomu, aby u zelených převládli neomarxisté a jiní extremisté, čímž by strana přestala být volitelnou pro široké spektrum středových voličů, pro „nestranickou“ občanskou společnost. Avšak, co dále, když Bursík zvítězí?
Vzpomínám na poslední rok, který jsem strávil v Americe, a to i u obrazovky, hledě fascinován na dramatický, až do konce vyrovnaný souboj o demokratickou prezidentskou nominaci mezi Barackem Obamou a Hillary Clintonovou. Barack a Hillary na sebe byli velmi tvrdí.
Hillary po jedné (zpětně zcela marginální) kauze stála na pódiu a hřímala: Styďte se, Baracku Obamo! - Když seděli při televizních duelech vedle sebe, téměř nikdy na sebe nepohlédli - tak moc už se vzájemně nesnášeli. Ale nakonec Barack Obama přece vyhrál, a to prostě proto, že byl lepší. Hillary dlouho odmítala uznat porážku.
Ale nakonec - jistě skřípějíc zuby a tajně roníc slzy - vystoupila v Denveru na konventu a vyzvala stranu i národ, aby se všichni sjednotili za Obamou jako společným kandidátem. Nakonec se zachovala jako žena vědomá si své odpovědnosti za celek. Nakonec se tímto aktem prokázala být velkou, ano i tvrdou osobností.
U vědomí všech rozdílů mezi americkými demokraty a českými zelenými, i mezi americkou a českou situací (výčet rozdílů by byl na další článek): Toto je jediný pozitivní scénář, podle kterého by se mohl odehrát sjezd zelených. Kéž se Bursík prokáže jako český Barack a Kuchtová jako česká Hillary.
