Středa 1. dubna 2020svátek má Hugo -6 °C skoro jasno Předplatné LN
Lidovky.cz > Zprávy > Názory

DAVID: Za čínskou snahou o řešení dávných křivd v Africe se skrývá politická hra

Máme nabyté kulturní dědictví vracet? A pokud ano, co a komu? naznačuje... | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy Máme nabyté kulturní dědictví vracet? A pokud ano, co a komu? naznačuje... | foto: MUSÉE DU QUAI BRANLY PARIS

Čínské úřady opět flexibilně zareagovaly na vlnu, jež se šíří západním kulturním světem.

O co jde? Zdánlivě to není nijak komplikované. Jde o takzvanou dekolonizaci umění, obecněji kultury, jejímž radikálním poselstvím je navracení uměleckých předmětů (kulturních hodnot), které byly v minulých staletích nashromážděny (ukradeny) z někdejších kolonií západních impérií. Toto téma právem po léta přitahuje pozornost řady současných teoretiků/teoretiček a kurátorů/kurátorek sbírkotvorných institucí na celém světě.

V poslední době se k této dekolonizační vlně hojně a horlivě připojují i hlasy těch, kdo nemají žádnou institucionální zkušenost s takto získanými kulturními statky, neboť pocházejí ze zemí bez koloniální minulosti anebo z kulturního prostředí, které bylo i tehdy spíše přehlíženou a nikoho nezajímající kulturní krajinou, jež ani nestála (bohudík?, bohužel?) za vykrádání. A rozhodně nestačí vyfabulované konstrukce sebeobviňování, pseudoargumenty, že jsme už dnes součástí globálního západního světa, a musíme tudíž nést spoluzodpovědnost i za jeho selhání, hříchy minulosti.

Českou zemi nevyjímaje, neboť i zde, zejména v oblasti kultury a umění, jsme, jak jinak, opět papežštější než papež a zároveň samozřejmě opět jen my víme, jak vše vyřešit. Opět jsme tak plní moralit, ale i místního zástupného, snadného zneužívání pseudoargumentů, fake news, zlostí a nenávisti jedněch proti druhým.

Toto vzájemné, nesvobodné pohrdání, tento iracionální hněv vůči sobě samým jsou jen dokladem ztráty vlastního sebevědomí a hrdosti, příznačným pro malé národy. Zároveň však nesouvisí se sebekritikou, s racionálním a nezbytným kritickým odstupem. V poslední době si však téma (bohužel) přisvojila politika, která ostatně – jako i v jiných situacích – sleduje odlišné cíle než spravedlivé nakládání se světovým kulturním dědictvím.

Jak se tedy zdá, má tato výzva logický a hlavně oprávněný nárok s nádechem spravedlnosti být široce vyslyšena, kdyby…

Památky kradené, ale opečovávané

Kdyby bylo komu ona po staletí nakumulovaná kulturní bohatství vracet. Mnohdy totiž neznáme právoplatné vlastníky ani jejich legitimní nástupce. A přitom nejenom kvůli teritoriálním proměnám přepisujícím hranice a transformujícím tradiční území dotčených komunit. Jde také o to, že dosud neexistují – a to zcela zásadně – takové kulturní instituce, jež by byly schopny soustřeďovat odpovídající know-how, tolik nezbytné pro fyzické převzetí a profesionální péči o statisíce uměleckých a sakrálních předmětů z veřejných sbírek západního světa, aniž by tyto nové přírůstky nadobro utrpěly na hmotné existenci.

Ostatně je zřejmé, že mnohé africké, australské anebo i asijské předměty jsou dodnes paradoxně zachovány jen díky „svým“ kolonizátorům, kteří je objevovali a shromažďovali, často bohužel za použití mocensky nerovnovážného postavení včetně násilí, a vytrhávali je z jejich původních lokálních a funkčních souvislostí. Role kolonizátorů tedy byla dvojí – nejenže bezskrupulózně kradli, ale zároveň byli připraveni vynakládat obrovské prostředky na záchranu památek, na kvalitní péči a v neposlední řadě i na jejich výzkum, díky němuž byly pro lidstvo odkrývány do té doby neznámé kulturní fazety naší civilizace.

Komu to kulturní dědictví patří?

Máme tedy takto nabyté kulturní bohatství navracet? A pokud ano, co a komu? Jistě dramaticky zjednodušující je v této souvislosti prohlášení francouzského prezidenta Emmanuela Macrona z roku 2017, v němž vyžaduje bezprecedentní restituce, tedy návrat všech památek afrického původu bez ohledu na způsob jejich získání. Vrátíme tedy i my Africké muzeum Dr. Emila Holuba v Holicích, jenž jistě nebyl kolonizátorem, vrátíme i sbírky Náprstkova muzea atd.?! Věřím, že se toho již brzo někdo horlivý ujme.

Situace je přece ale mnohem komplexnější, na což upozorňují nejenom prestižní světová muzea ve Velké Británii, Německu, Belgii a dalších zemích s koloniální minulostí. Slyšet jsou i hlasy afrických odborníků, kteří upozorňují na to, že kultovní masky a fetiše v západních muzeích již nemají žádný význam pro tamní komunity, neboť jsou již dávno vyprázdněné, a tudíž nefunkční. Komu tedy toto kulturní dědictví patří? Pokud nepatří veškerenstvu, komu konkrétně? Kdo to dnes je?

Svět se skutečně proměnil. Mnohdy již zmizela původnost lokalit, zmizela jejich kulturní a sakrální hierarchie, zmizelo kulturní zázemí. A jak jsem již výše zmínil, mnohdy v novodobých afrických státech ani neexistuje adekvátní infrastruktura, neexistují zde ony paměťové instituce, které dokážou dědictví časů minulých ochránit a dlouhodobě spravovat.

Střet mezi Západem a říší středu

A zde začíná ona výše ohlášená role nové Číny. Mnohá území v Africe si již čínský expanzivní režim dokázal koupit, aby zde vytěžil nerostné bohatství. Některá z nich již zase stačil i opustit a s podobnou vidinou se přemístit o kousek dál. V nynější situaci, kdy Západ živě diskutuje o morální integritě paměťových institucí, přišlo čínské vedení s nebývalou kulturní strategií, kdy nabízí v afrických zemích financování výstavby kulturních stánků, zejména pak muzeí, jež by se mohly stát adresáty restitučních nároků.

Jinými slovy vzniká opět absurdní situace. Z vytěžených místních zdrojů – a to jak nerostných, tak lidských – Číňané již dnes stavějí budovy, které se mají stát „trezory“ pro restituované památky ze západoevropských muzeí. Mimochodem institut muzea je ale, jak známo, výdobytkem západního kulturního diskurzu 17. a 18. století a v současnosti prochází jeho význam a smysl mnohými rozporuplnými odbornými diskusemi. Není pak výstavba těchto institucí jen dalším koloniálním prvkem, byť přichází zatím z východu?

Tato iniciativa vypadá zpovzdálí docela záslužně, kdyby však byla založena na opravdovém zájmu na řešení minulých křivd. Jde opět jen o politickou hru, tudíž o smutné pokračování geopoliticko-kulturního střetu mezi Západem a novodobou říší středu. Nikomu z čínských politických činovníků jistě přitom nejde o žádné dosažení dlouho odkládané spravedlnosti, ale o prohloubení kulturněpolitických příkopů v samotném západním světě. Kultura se tak může stát a jistě již dlouho stává nástrojem chorobných mocenských ambicí, o čemž nás ostatně přesvědčuje nejenom tento příklad čínské „filantropie“ na africkém kontinentě, stačí si totiž otevřít naše kulturně-lokální internetové weby.

Premium

Většině stačí kapky na kašel a vitaminy, říká primář, který vyléčil koronavirus

ilustrační snímek | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy

V Česku se vyléčili první čtyři pacienti z onemocnění COVID–19. Tři se léčili na infekčním oddělení ústecké Masarykovy...

Premium

Kvůli ‚maláčovské revoluci‘ nemáme finanční rezervy, míní exprezident Klaus

ilustrační snímek | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy

Česko v karanténě, omezený pohyb lidí, zavřené školy, obchody nebo hotely. A z toho plynoucí kolapsy podniků i celých...

Premium

Chtěli jsme devět dětí, ale pět nám stačí, říká vítězka Peče celá země

ilustrační snímek | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy

Vyhrála televizní soutěž Peče celá země. Tvrdí, že nerada soutěží, ale trumfla by kdekoho z nás. Jako máma tří dětí si...

Randstad s.r.o.
Montážní dělník - až 21.000

Randstad s.r.o.
Pardubický kraj
nabízený plat: 20 000 - 24 000 Kč