Zákazy nám na první pohled moc nejdou. Je tu jen jedna světlá výjimka: výměna ředitele Ústavu pro studium totalitních režimů. Zde v úzkém slova smyslu o zákaz nejde, ústav bude existovat dál (dokud ho Paroubek po volbách opravdu nezakáže). Změní se pouze persona ředitele. "Kontroverzního", jak se dnes říká, Pavla Žáčka, vystřídá "konsensuální" Jiří Pernes. Rada ústavu ho zvolila v druhém kole těsnou většinou 4 hlasů.
V ústavu došlo před časem k vnitřnímu konfliktu, při němž část historiků po neshodě s ředitelem odešla. Vytýkali mu (jako vždycky a všude) neodbornost a manažerskou neschopnost. Byly tu však i důležitější, věcné konflikty.
Události Bohumila Doležala
Další komentáře Bohumila Doležala najdete na jeho webové stránce www.bohumildolezal.cz
Nejdůležitější jsou dva: za prvé, ústav zveřejnil policejní dokument z počátku padesátých let, podle něhož měl Milan Kundera udat člověka vyslaného na území komunistického Československa lidmi kolem generála Františka Moravce, kteří se pokoušeli mapovat situaci v bolševické ČSR.
A za druhé, ústav zveřejnil informace, podle nichž výtvarník a blízký přítel Václava Havla Joska Skalník donášel ještě po převratu StB z jednání špiček Občanského fóra. Hlavní chybou ústavu prý bylo, že Skalník nedostal příležitost k obhajobě. Proti postupu ústavu vznikla petice, kterou podepsal mj. i Václav Havel. Petice žádala Žáčkovo odvolání.
Ústavu se z různých stran (zejména od politiků, viz např. Přemysl Sobotka nebo Miroslav Kalousek) dostávalo a dostává výtky, že je zpolitizovaný (kým?) a je třeba jej zvědečtit. Zvědečtění, jak vidno, má spočívat v tom, že se nebude psát o celebritách nebo kamarádech celebrit, a když už, tak s tím, že dotyční dostanou právo se vyjádřit (podle toho by se "vědecky" nesmělo psát špatně o císaři Caligulovi, protože ten zjevně už možnost obhájit se nemá).
Ve skutečnosti pravý opak je pravdou. Ústav vznikl proto, že psát a vědecky bádat o nejnovější historii znamenalo být vystaven spoustě mocných politických tlaků. Měla tedy vzniknout instituce podpořená státní autoritou, která by těm tlakům měla bránit. Bohužel se ukazuje, že současný český stát je tím posledním, kdo by byl něčeho podobného schopen. Z toho hlediska má Paroubek nechtě pravdu, když tvrdí, že takový úřad je zbytečný. Vystřídání ředitelů to potvrzuje.
Je těžké se zbavit přesvědčení, že elita českých historiků jsou svým posláním dnes jako dřív tvůrci a obhájci státní doktríny. Nepochybuji, že z tohoto hlediska teď bude ústav v dobrých rukou.
V situacích, jako je tato (umně maskovaný vyhazov ředitele iniciovaný mj. peticí významných českých osobností), je mimořádně důležité, aby byla zcela přehledná a srozumitelná. Proto doufám, že z těch, kteří do dneška vytvářeli profil ústavu, v něm pod Pernesem nezbude ani noha. A že nebudou čekat, až je vyhodí.
