Byl jsem nějak instinktivně od začátku proti gorility show, ale neměl jsem argumenty. Nemohl jsem popřít, že Odhalení je fajn nápad a na české poměry dokonce obdivuhodně propracovaný (od mnohavýznamového názvu až po rozkošný detail vítězných dvanácti melounů), ale v jeho základech mi něco vadilo.
Možná to byla žvanivost tiskových zpráv („Richardova síla nemá obdoby ani na kláních kulturistů... Shinda: krasavice k pohledání, trošku při těle...“), možná jistota, že skvělý nápad skončí v okamžiku, kdy ho začnete realizovat a začnete divákům přinášet přímé přenosy tvořené scénami jako „op chrní“ nebo „op nese větev“, což je strhující pouze pro zenového mnicha.
A pokud domyslíte, co se stane, až vítěz spořádá těch dvanáct melounů, možná vás to od sledování přímého přenosu odradí úplně. Ale nejvíc mi vadilo, že stavíme gorily do nevyžádané a nedůstojné pozice uchazečů o naši přízeň. A o naše esemesky. A že jim říkáme „soutěžící“.
|
A pokud domyslíte, co se stane, až vítěz spořádá těch dvanáct melounů, možná vás to od sledování přímého přenosu odradí úplně |
Zpočátku mi neznalost Odhalení nebyla na obtíž, protože debaty o gorilách vždy sklouznou do všeobecné rozpravy o etice držení zvířat v zajetí, v nichž jedni vzývají ochranu vymírajících druhů proti pytlákům a druzí horují za právo na nespoutaný život v pralesích plných čerstvého lýčí - pravděpodobně podle toho, jak živě se komu vybaví Gorily v mlze.
Tam už se cítím silnější v kramflecích, neboť mohu intelektuálně exhibovat návrhem „nechat gorily v nížinách a zavřít do zoo pytláky“, protože ochrana oběti vsazením na doživotí za mříže bezesporu koliduje s platným trestním řádem. Jenže zavolala Bára z televize, Jeff ze zahraničního rádia, Tereza z deníku a začalo jít do tuhého. Z názorářské povinnosti se mi podařilo vylhat, ale bylo zjevné, že bez názoru na opy neobstojím. Usedl jsem tedy k počítači a zamžoural na obrazovku.
Samozřejmě, op chrní. Co by dělal, je jedenáct večer. Pustil jsem si sestřihy uplynulých dní. „I tento den přinesl řadu nových událostí,“ řekl hlas. Ano, mládě šplhalo po laně. Mrknul jsem nazpátek na živý přenos: Richard se otočil na druhý bok. Se zájmem jsem se začetl do článku s dramatickým titulkem „7. den: Rvačka na ostří nože“, ale lhal: samice se porvaly bez nožů. Mrknul jsem zas do pavilonu, ale Richard se nepohnul.
Civěl jsem na něj asi půl hodiny a šel spát. Ráno jsem vstal, sedl si k počítači a zjistil, že Richard už je vzhůru a taky sedí. Museli jsme spolu sedět nějakou chvíli, než mi došlo, že se vlastně dívám na něco neslýchaného -na originální a odvážný nápad veřejnoprávního média.
Že ve zbabělém stínu České televize ambice, kreativita i technologické novátorství Českého rozhlasu dosud nebylo dost vidět a bylo čas je předvést. „Aha... tak proto se to jmenuje Odhalení...“ zamumlal jsem. A Richard se podrbal na koulích. Jako by nám tím chtěl něco říct.
