Jako hlavní důvod uvedly, že Knihovna Akademie není vhodným místem pro tento druh výstavy, protože výstava ženských aktů „nemá žádnou spojitost s vědou či výzkumem, ale zároveň degraduje ženy obecně na pouhé sexuální objekty a zpochybňuje odborný přínos vědkyň. Vysílá totiž návštěvnicím a návštěvníkům Týdne vědy a techniky zprávu, že ženy jsou vhodné pouze pro „zkrášlení“ světa kolem nás a že „pro ně ve světě vědy není jiné místo.“ GEK a KŽ proto Knihovnu Akademie požádali o přeložení výstavy jinam. Vedení Knihovny této výzvě vyhovělo.
NEFF: Zrušení výstavy ženských aktů? Fanatický hovadismus a zbabělost |
Potud příběh vlastně není až tak zajímavý: veřejná instituce učinila rozhodnutí, se kterým nesouhlasila část občanské a odborné veřejnosti, veřejná instituce seznala chybu a učinila nápravu. Pro úplnost je možná vhodné vysvětlit, že členy a členky GEK a KŽ považuji jak za skupinu legitimně dotčenou - členové a členky jsou z nemalé části akademičky a akademici, z nichž někteří na AV ČR pracují –, tak skupinu s vhodnou odborností k tomu, se k věci vyjádřit.
Z mého pohledu by ještě více uspokojivé bývalo bylo, kdyby se celé věci předešlo tím, že by Akademie výstavu aktů nikdy nepřipravila. A kdyby bylo představení technologie „mokrého kolodiového procesu“, což bylo dle slov autora fotografií Karla Richtra skutečným cílem výstavy, provedeno na jiném tématu.
Karel Richtr: fotografie z výstavy Women: Scenes in the library
Namátkou se nabízí fotografie skutečných žen, které navštěvují knihovny, nebo třeba fotografie vědkyň při práci. Ale to, jak případ proběhl, bylo asi druhým nejlepším řešením, a příkladem vyjednávání o hranicích vhodných a nevhodných aktivit veřejných institucí, které by mělo být v otevřených demokratických společnostech považováno za normální a běžné.
Příběh začal z mého pohledu houstnout teprve v momentu, kdy si autor fotografií nepřímo postěžoval na cenzuru, když zkonstatoval, že jeho díla skončila v trezoru. A věci se chytili internetoví a mediální komentátoři. Obě skupiny tvořené z velké části muži. Ondřej Neff tak například přirovnal GEK a KŽ jak k islámskému státu, tak ke komunistické totalitě 50. let.
Akademie čili nevěstinec. Ženské akty místo publikace výzkumů |
Úsměvné je, že jako důkaz pro to, že se ze strany GEK a KŽ jedná o „ideologický fanatismus“, omylem použil citaci přímo z popisu vystavovatele, kterou mylně pokládal za část prohlášení GEK a KŽ. Méně úsměvné je, že se civilizovaná výměna názorů na téma co patří či nepatří do veřejné instituce, interpretuje jako nástup feministické totality a umlčení umění.
Až bude ve vládě 14 žen na 3 muže, až bude ve Sněmovně přes 80 % žen, a až se po každých volbách do Sněmovny bude volit missák Sněmovny a bude se diskutovat, který poslanec by potřeboval shodit, a kdo musí změnit holiče, až bude veřejný prostor plný fotek nahých mužů, s lechtivými slogany, inzerujících vše od tiskáren po politické strany, a až budou muži brát z každé koruny vydělané ženou 78 haléřů, pak bude možná na místě se začít bavit o ženách u moci. Do té doby ne. A bez toho, aby byl člověk u moci, se totalita zavádí skutečně těžko.
Karel Richtr: fotografie z výstavy Women: Scenes in the library
Pokud se shodneme, že ženy – a feministky už vůbec - tu nejsou u moci, je reakci mužského komentariátu a internetu nutné interpretovat jinak. Je ji potřeba vidět jako rozhořčenou reakci privilegované skupiny, která dosud mohla rozhodovat o tom, kdo a jak má právo vystupovat ve veřejném prostoru, a teď jí do toho někdo vstupuje.
Z mnoha reakcí je cítit přesvědčení, že ženy mají být vidět a nikoli slyšet. A vidět smějí být jen určité ženy – mladé, krásné, sexuálně přitažlivé a nahé. Tím se dostávám k druhému typu komentářů, které se na oponenty a oponentky výstavy snesly zejména ze strany internetových komentátorů. Ti měli hned jasno ohledně pohlaví oponentů a oponentek (za použití vulgarismů obvykle odkazujících na ženské přirození), jejich ošklivosti, intelektuální úrovně (příměry k samicím skotu) a jejich nezpůsobilosti k pohlavnímu styku (za použití vulgárních adjektiv).
Výstavu ženských aktů na akademické půdě zrušili, kvůli obvinění ze sexismu |
Tyto výlevy přitom přímo ilustrují přesně to, proč GEK a KŽ považovali akty za problematické. Šlo jim o to, že pokud je veřejný prostor zahlcen zobrazeními žen téměř výlučně jako dekorací či objektů sloužících mužům k sexuálnímu vzrušení, pak to znesnadňuje jejich vstup do veřejného prostoru jakýmkoli jiným způsobem. Pokud nejsou dekorativní a způsobilé k pohlavnímu styku, „nikdo“ – rozuměj muži, kterým veřejná sféra patří – na ně není zvědavý. A na jejich názory už vůbec ne.
Otázka kdo koho umlčuje je tímto postavena do jiného světla. Svoboda slova je v každé demokratické společnosti nesmírně důležitým právem. Ale není zcela bezmezná. O jejích hranicích se vyjednává a právo vyjádřit se k nim mají mít i mocenské a ideologické menšiny, k nimž ženy, a feministky obzvlášť, určitě patří.
Jedním z příkladů limitů svobody slova jsou ustanovení trestního zákoníku, které chrání určité většinovou společností neoblíbené menšiny před obzvláště nenávistnými slovními i jinými projevy. A specifickou otázkou pak je, zda všechna vyjádření patří všude. Erotika či brutalita se tak v médiích nevysílají před desátou hodinou, shodneme se, že určité věci (vulgarismy, výrazy nenávisti, apod.) nepatří do učebnic, reklama nemá mít znaky pornografie, atd.
Karel Richtr: fotografie z výstavy Women: Scenes in the library
Z kauzy je zjevné, že feministky nikdy autora fotografií umlčet nechtěly. Pouze žádaly, aby se výstava přesunula do jiných prostor, do institucí s jiným posláním. Pouze poukazovaly, že Knihovna Akademie, jejímž účelem je „uskutečňování vědeckého výzkumu v oblasti vědeckých informací a knihovědy“, se pro ni nehodí. K umlčení podle mého došlo teprve v momentě, kdy se část české mediální a internetové (převážně mužské) veřejnosti rozhodla, že feministky nemají ve veřejném prostoru co vystupovat, protože jsou pro oko nelibé a pro pohlavní orgán nezajímavé.
Když byl nový kanadský premiér Justin Trudeau nedávno dotázán, proč má v kabinetu 50 % žen, odpověděl: „Protože je rok 2015“. Na paritní zastoupení žen a mužů v českém kabinetu si asi ještě počkáme, ale mohli bychom pro zlepšení rovného respektu k oběma pohlavím udělat aspoň to, že se o věcech s ní souvisejících budeme bavit slušně a věcně? Je totiž rok 2015.
Autorka přednáší právo na Oxfordské univerzitě.
