Takový ideál a vzor by se měl dát přece odvodit z jednotlivých vyznamenaných. Materiálu už máme spoustu, státní vyznamenání se udělují v České republice zhruba čtvrt století a rozdávali je tři prezidenti. Jenže při bližším pohledu to na nějakou ideální syntézu nevypadá. Naopak, spíše se zdá, že se vyznamenaní rozpadají do tří skupin: Jsou to váleční veteráni, bojovníci za svobodu a jiní hrdinové, pak různé osobnosti kultury, vědy a veřejného života a pak známí, kamarádi a podporovatelé daného prezidenta. Začalo to tak trochu už u Václava Havla, jenže později to nabývalo čím dál větších rozměrů.
PŘEHLED: Prezidentův lékař i Klausův poradce. Podívejte se, koho Zeman vyznamenal |
V první skupině se kdysi Havel snažil přednostně vyznamenat lidi, kteří bojovali proti nacismu a komunismu, a pokud možno ještě před tím, než umřou. Pokračoval v tom i jeho nástupce Václav Klaus a pokračuje v tom i Miloš Zeman. Jde o onu první skupinu bezrozporných vyznamenaných, kam z letoška patří třeba stíhací pilot z druhé světové války Emil Boček. Jenže tihle lidé „docházejí“ a navíc veřejnost se o ně moc nezajímá. Nastupují tak osobnosti. S těmi je ovšem problém. Proč tenhle a ne jiný? Proč herec, proč sportovec, proč vědec, proč lékař…? Konkrétní měřítka, na kterých by se společnost shodla, chybějí.
Vznikla tak různorodá skupina. V ní je namátkou herec Jan Tříska a hokejový brankář Dominik Hašek vyznamenaní Havlem, žokej Josef Váňa a zpěvačka Eva Pilarová, ocenění Klausem, fotograf Jan Saudek, písničkář Jaroslav Nohavica a bývalý senátor František Čuba, vyznamenaní Zemanem atd. Často úspěšné osobnosti, ale občas ne morální vzory. Třeba Tříska a Nohavica byli na seznamu agentů StB, Pilarová podepsala antichartu a Čuba byl spojený s komunistickým režimem.
A to se navíc prolíná s další kategorií, tedy podporovateli či pomocníky daného prezidenta. Podle svých kritiků s tím začal už Havel, když ocenil svého kancléře Karla Schwarzenberga a téměř dvě desítky lidi z Charty 77. Jenže tam byl kromě známosti i reálný důvod. Podpis Charty 77 a pomoc disentu. Klaus pak dekoroval třeba výtvarníky Adolfa Borna a Milana Knížáka, kteří ho podporovali. A Zeman stále více vyznamenává své příznivce a nepřímé sponzory jako třeba zbrojaře Jaroslava Strnada nebo podnikatele Vladimíra Plašila.
Není tu žádný vzor, ideál, který mají vyznamenaní tvořit. Celkový dojem je chaos a vyznamenávání za popularitu a někdy i „blízkost moci“. Snad je to tím, že vyznamenání jsou nechtěným dítkem našeho státu. Už při vzniku republiky část politiků tvrdila, že nejsou nutná. Že občan demokratického státu má vykonávat dobro pro stát a společnost pro ono dobro, nikoliv proto, aby se pak vytahoval nad ostatními nějakými medailemi. Možná by to bylo lepší než současný stav, který hrdinství a zásluhy spíš rozmělňuje.
