Například není jisté, zda nemoc nezpůsobuje trvalé poškození organismu. Zatím neprověřená studie naznačuje, že by mohla poškodit varlata a klesá hladina mužského pohlavního hormonu. Někteří vědci spekulují i o tom, že stejně jako jiné podobné infekce může o několik procent zmenšit kapacitu plic. Navíc není jisté, zda po prodělané infekci má člověk imunitu. Zatím se zdá, že asi ano. Jenže ani tak nevíme, jak dlouho bude tahle imunita trvat. Měsíce, rok, léta? A bude fungovat i proti případné mutaci viru? Nevíme.
Není ani jasné, proč se někdo nakazí snadněji než jiný. Vypadá to, že roli hraje věk, některé nemoci, ale možná také genetické dispozice a krevní skupiny. Šíření nemoci navíc možná závisí na počasí, ale třeba také ne. Může jít o nemoc sezonní a může se vracet každý rok, nebo rychle zmizet. Vlastně ani nevíme, jak moc je smrtelná. Už jen proto, že většinou přesně nevíme, kolik lidí se nakazilo. A k tomu je třeba dodat, že nevíme, čím nemoc léčit, že se několikrát měnil i názor na to, kdy je člověk infekční a jak se nemoc přenáší.
Vědci na řešení těchto záhad pracují, přicházejí výsledky, ale konečný verdikt neznáme. Lidstvo proto proti nemoci zkouší všechno možné, od plošné karantény přes omezenou jen pro nemocné až po úvahy o promoření populace a získání kolektivní imunity. Střílíme zkrátka do temného lesa na hrozivé zvíře, které nevidíme, a nevíme, jestli je to tyranosaurus, nebo nakažená krysa. A doufáme, že zasáhneme. Víme jen to, že to zvíře je nebezpečné. Protože jak vidíme na příkladu některých zemí, nejde jen o nějakou chřipku a každý život, který může být zachráněn, byť třeba prodloužen „jen“ o pár let navíc, se počítá.