Často se říká, že současná informačně přesycená doba je „postfaktická“, nepřeje racionální věcné debatě a straní extrémům na úkor uměřenosti. S tím lze dlouze polemizovat a dále to rozvádět. Myslím si ale, že náš vztah k Rusku tuto charakteristiku ilustruje velmi dobře. I lidé vzdělaní a zkušení (a to i v zahraniční politice) zastávají názor, že „vztahy s Ruskem nepotřebujeme“, „bez Ruska se obejdeme“ a „nejlepší by bylo, kdybychom to tam i tady prostě zavřeli a vůbec se spolu nebavili“. Vyjadřují tím jen obecnou atmosféru, která zde vládne, pocit části veřejnosti.
  |
Takové úvahy, které se zaštiťují bezpečností a zájmem České republiky, mne překvapují – už jen proto, že zásadní omezení, nebo snad dokonce přerušení styků s Ruskem seriózně po roce 1989 nezvažovala žádná česká vláda a není na pořadu dne ani u našich spojenců. Naopak, domnívám se, že v politickém i bezpečnostním zájmu České republiky je dobré vztahy s Ruskem držet a udržet. Proč?
1. Sebevědomí
Hlasy vyzývající k silnému, radikálnímu postoji vůči Rusku a jeho chování zdůrazňují sebevědomí jako svoji motivaci a účel. „Jsme přece sebevědomý národ se sebevědomou zahraniční politikou, ne?“ slýchám. A naprosto s tím souhlasím. Jen jsem přesvědčen, že výrazem sebevědomí je právě mluvit s každým. Mluvit a jednat nelze za každou cenu a s někým, kdo o jednání ve skutečnosti nestojí. Současné Rusko nás však samo explicitně k dialogu vyzývá a naším primárním a vlastně stěžejním úkolem je zjistit, nakolik to myslí vážně.
Spojkou s Moskvou se stal Jindrák. Diplomatický matador má narovnat česko-ruské vztahy |
Mluvit s ostatními prostě musíme, to je princip zahraniční politiky. Vyhrotit situaci, přerušit diplomatické styky a odložit agendu k ledu umí každý. Jednat se složitým partnerem o komplikovaných tématech a chovat se přitom konstruktivně, produktivně a podle vzoru „já pán, ty pán“, to je teprve umění a sebevědomí! Chci, aby Česká republika měla sebejistou zahraniční politiku, jejíž součástí jsou normální vztahy i s Ruskem. Faktické přerušení diplomatických styků a podobně tvrdé kroky by z nás udělaly exoty v evropském a vlastně i světovém měřítku.
2. Multilaterální spolupráce
O ruském angažmá v zahraničí, ať už na Blízkém východě, v Africe, či například Střední Asii, se většinou píše v negativních souvislostech. Byť je každá zahraničněpolitická mise Ruské federace unikátní a specifická, jistě se shodneme, že některé konkrétní ruské jednání v zahraničí je nutné kritizovat a vymezit se vůči němu. Možná se také shodneme na tom, že morální aspekt v zahraniční politice je relativní a že dalekosáhlé negativní důsledky mohou mít i zahraničněpolitické mise například USA.
Bývalý velvyslanec v Rusku Luboš Dobrovský (vlevo) a šéf zahraničního odboru prezidentské kanceláře Rudolf Jindrák na pohřbu exředitele civilní rozvědky Iva Schwarze.
Nezapomínejme tedy prosím na to, že ruské angažmá v zahraničí – v podobě přímého vojenského zapojení nebo diplomaticky formou přímých jednání, prostředkování apod. – není vždy jen negativní, destruktivní či protiprávní, ale že (alespoň celkově vzato) mnohdy přispívá ke stabilizaci situace.
Příkladů by se našlo několik. Já uvedu jen jediný, který je sice spíše potenciální, ale pro zemi naší velikosti a záběru o to důležitější: ruská diplomacie udržuje styky se silami, na něž Západ (jehož jsme nezpochybnitelnou součástí) zkrátka nemá páky, ať už jde o Sýrii, Írán, či separatistické útvary na východě Ukrajiny. Může se stát – a stává se! – že ruské páky potřebujeme: tu je nutné propustit rukojmí s evropskými pasy, tu je vhodné z humanitárních důvodů pustit politického vězně… Jakpak bychom v takových případech asi postupovali bez funkčních vztahů s Ruskem?
3. Bilaterální spolupráce
Přestože v posledních letech není česko-ruská relace v dobré kondici a vzájemná agenda se vyprazdňuje, zdaleka není úplně prázdná. A má navíc potenciál. Mezi Českem a Ruskem se navzdory překážkám rozvíjí kulturní spolupráce v mnoha oborech, funguje výměna studentů (méně už akademiků), vznikají společné historické projekty apod.
Svou důležitost má koneckonců i ta ekonomická spolupráce, kterou u nás jeden tábor přeceňuje a druhý podceňuje – ta dvě a půl procenta obratu z celkového zahraničního obchodu, jež s Ruskem máme a jež představují bratru 213 miliard korun ročně (což je, mimochodem, více než s USA nebo třeba se Španělskem), také není k zahození. Ale co je důležitější: v Česku existují firmy, pro něž je ruský trh klíčový a znamená živobytí. Jistě, můžeme namítnout, že tyto firmy měly své portfolio diverzifikovat. Ovšem potřeba celkové diverzifikace exportu (který je až nezdravě závislý na Německu), a to i směrem na východ, je minimálně všem zasvěceným zřejmá.
Cílem je schůzka s Putinem. Diplomatický matador mluví o taktice, jak si udobřit Moskvu |
Netvrdím, že jednotlivé bilaterální agendy jsou bezvadné. To tedy v žádném případě. Naším úkolem je však pokusit se normálně a konkrétně říci, kde je situace lepší, kde horší, kde s ní lze něco dělat a kde je to marné a podobně. Právě tohle by mělo být dalším výstupem česko-ruských konzultací. Anebo samozřejmě také můžeme s Ruskem nemluvit…
4. Identita
Jsem dalek zaklínání se „slovanskou vzájemností“ nebo „historickou spřízněností“. Tato hesla se mnohdy využívají jako instrumentální floskule. Vzájemné stýkání a potýkání mezi českým a ruským (případně sovětským) národem v dějinách nejen 20. století je ale nezpochybnitelné. Kontakty s Ruskem (ať už kladné, či záporné) zásadním způsobem spoluformovaly naši identitu, což našim vztahům s Ruskou federací dodává výjimečné citlivosti.
Už jen z tohoto důvodu je pro nás a naši vlastní vnitřní hygienu podstatné, abychom nějaké (funkční, produktivní, „normální“) vztahy s Ruskem měli. Nejsou a nikdy to nebudou vztahy bezproblémové, jak můžeme momentálně vidět na příkladu „kauzy Koněv“ u nás nebo legionářských památníků v Rusku. Kontroverze je jaksi přirozenou součástí vztahů s blízkými lidmi. Řešením je však otevřený dialog, férová diskuse a vzájemný respekt, nikoli mlčení, obviňování a strašení.
5. Demokracie
Uvědomuji si, jak zvláštně, až provokativně to může znít, přesto: princip demokracie je zohlednění zájmů voličů, respektive reprezentace jejich zájmů. Veliká část české veřejnosti, ať už si o Rusku myslí cokoli, má zájem o udržení, nebo dokonce posílení vztahů s Ruskem. Jak by k tomu přišli, kdybychom na budování diplomatických kontaktů rezignovali?
Dvojice vyhoštěných Čechů opustila Rusko, šlo o reciproční krok za kauzu ricin |
Na otázku, „jednat s Ruskem, či nejednat?“, mám tedy jednoznačnou odpověď: jednat! To ale vůbec neznamená, že jsem „proruský“, „provýchodní“ nebo naivní. Tato adjektiva fungují jako nálepky využívané především v našem vnitropolitickém boji, jehož se zahraniční politika – bohužel – stala rukojmím. Vůči Rusku nejsem nekritický.
Ve své kritičnosti se ale snažím být nestranný, fundovaný a konstruktivní. Dichotomie „Západ, nebo Východ“, „Rusko, nebo Evropa/USA“ apod., do níž diskuse na daná témata (zejména, ale nejen na sociálních sítích) sklouzly, je dichotomie nesmyslná. Takto otázka v dnešním multilaterálním světě vážně nestojí. Nenechme se do ni zatlačit. Naše místo je jasné – jsme součástí Evropy, členem Evropské unie a Severoatlantické aliance, jsme sebevědomá, středně velká bohatá země. A právě proto – a jen takto – bychom měli s Ruskem jednat.
Autor je designovavný zmocněnec vlády pro konzultace s Ruskou federací.
