Vypjatý zájem o historii druhé světové války není žádné české specifikum, fascinace tímto dramatem je panevropská charakteristika. Knih o válce vychází i na Západě pořád stejně hodně. Na českém případě je zvláštní jen jakési naše fázové zpoždění dvaceti let v oficiálním a polooficiálním vzpomínání. Na Západě přitom před dvaceti lety, kdy všem jednotlivým výročímzdruhé světové války bylo kulatých padesát, oficiální pieta vrcholila.
Znalec druhého i třetího odboje a básník Miloš Doležal si loni v rozhovoru pro LN posteskl, že se čeští historici na jedno z nejheroičtějších období českých dějin vykašlali. Proč? Jistě to souvisí s komunistickou érou. Prvních dvacet let svobody jsme z podstatné části trávili nad příběhy známými málo (holokaust) nebo dosud tabuizovanými (odsun Němců). Reakce na čtyřicet let komunistické cenzury zabrala polovinu té doby. Je to varianta vězeňské poučky, že člověk se z kriminálu vzpamatovává úměrně dlouho času, který v něm strávil.
Připomínat si heroické kapitoly z vlastní minulosti není nacionalismus, ale přirozená potřeba lidských společenství. Odmyslíme-li si typický odezdikezdismus, kdy by čtenář mohl získávat dojem, že atentát byl jednou z hlavních ran, po nichž se nacistické Německo položilo, můžeme si letošní výročí optimisticky vyložit jako indicii, že česká společnost najíždí do normálních kolejí.
