1. září 2019 18:26 Lidovky.cz > Zprávy > Názory

KAMBERSKÝ: I krvavé ruce maršála Koněva patří k dějinám

Vandalové se na soše maršála Koněva opět ‚podepsali‘. | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy Vandalové se na soše maršála Koněva opět ‚podepsali‘. | foto:  Michal Šula, MAFRA

V Praze 6 se vede taková malá a nekrvavá občanská válka o sochu jednoho generála s krvavýma rukama. Mohli bychom nechat Pražáky, ať se perou. Mohli bychom se smát zakrývání soch. Mohli bychom nad tím vším mávnout rukou jako nad problémy bohatých v okurkové sezoně – kdyby se v debatě o soše maršála Koněva neukazovaly temné proudy našeho přemýšlení o světě, dějinách i nás samých.

Ivan Stěpanovič Koněv má památník nikoli proto, že byl idolem hodným následování a vzorem občanských ctností. Jen byl prvním velitelem spojeneckých vojsk, která vstoupila do metropole a osvobodila většinu území tehdejšího Československa. Ačkoli se osvobození časem změnilo v nepřímou a pak přímou okupaci, fakt osvobození tím nezmizel.

Koněv byl podle všeho abnormálně krutý i na poměry Rudé armády, hrál klíčovou roli při rozdrcení maďarského povstání v roce 1956 a jeho lidé měli prsty v plánování invaze do Československa. Jeho socha byla vztyčena v roce 1980, je tak oslavou sovětského impéria a doby normalizace, proto by měla zmizet – alespoň tak znějí v kostce námitky lidí, kteří chtějí se sochou udělat krátký proces.

Achich ouvej. Snahy zbavit se všeho, co momentálně nemáme rádi, snaha překreslit historii dle aktuálních preferencí, snaha popřít vše, čím jsme kdysi byli, je jedním z nejhloupějších rysů jakéhokoli politického aktivismu. V tomto pohledu není zásadního rozdílu mezi stržením sochy Neposkvrněné Panny Marie v roce 1918 a po všech stránkách poskvrněného maršála Koněva.

Začněme od počátku, od vztyčení pomníku. Snad ve všech známých kulturách se pomníky stavějí již zemřelým, aby ostatním připomínaly toho, kdo tu už není. Ano, známe výjimky, jako byl Ho Či Min či Josif Stalin, ale jinak se tohoto pravidla drží civilizované i méně civilizované režimy, jakým bylo i socialistické Československo. Proto nešlo pomník vztyčit v roce 1945 ani 1948, ale až po roce 1973.

Krev na rukou? Ale jistě. Všechen temný odkaz doplňuje vysvětlující tabulka u pomníku, která připomíná i maršálovu odpovědnost za neslavné skutky. Tak jako Koněv patří k osvobození Prahy a velké části Evropy, tak k němu patří i vše temné.

Ale pokud budeme odstraňovat sochy všech, kdo se dopustili něčeho nekalého, nakonec odstraníme i všechny vesnické křížky: ve jménu Ukřižovaného se také napáchalo spousta zvěrstev.

Chlívek nabídne jiný, pro Čechy možná blasfemičtější příklad: Tomáš Garrigue Masaryk by také neprošel dnešními nároky. Jen považte: v pětašedesáti letech se vydal na misi, která měla mizivou naději na úspěch. Zanechal tu čtyři děti, jimž kvůli jeho útěku a práci hrozilo trestní stíhání, nechal tu i velmi vážně psychicky nemocnou manželku. Dcera Alice se kvůli otci ocitla na téměř rok za mřížemi – přesto tatíčka právem oslavujeme jako jednoho z největších Čechů historie.

Pasujeme-li dnešní měřítka na časy minulé, neobstojí socha Kryštofa Kolumba, Roberta Leea ani George Washingtona – také on měl doma černé otroky.

Polévat památníky barvami je bezpochyby vandalství – a zároveň legitimní politický protest. Ale pokud starosta Prahy 6 neznámé lidi, kteří sochu umyjí, nazve doslova „ruskými trolly“, i otrlému Chlívku zůstává rozum stát.

A co je nejsmutnější: ti samí lidé, co devastují pomníky Rusů v Česku, se strašlivě pohoršují nad tím, jak na území bývalého Sovětského svazu panuje zdrženlivost vůči památníkům padlých československých legionářů...

Petr Kamberský

Autor

Petr Kamberskýpetr.kambersky@lidovky.czČlánky

Po operaci mandlí upadl chlapec do kómatu, začalo trestní řízení
Po operaci mandlí upadl chlapec do kómatu, začalo trestní řízení

Policisté na Královéhradecku zahájili trestní stíhání tří lidí a jedné firmy, kteří údajně nesou odpovědnost za tragédii. Ta se odehrála před dvěma lety, jejímž následkem osmiletý chlapec po operaci mandlí upadl do kómatu.