Hlasitá kritika Trumpa? Pro ‚takové‘ není v čele Republikánů místo, kongresmanka Cheneyová byla odvolána |
Symbolicky to bylo potvrzeno odvoláním Trumpovy prominentní republikánské kritičky Liz Cheneyové z její funkce v rámci Republikánské strany v Kongresu – Donaldu Trumpovi se tak podařila slibovaná osobní msta. Nijak se netají svojí chutí vyřídit si to i s dalšími svými výraznými oponenty uvnitř strany, které urážlivě označuje jako tzv. RINOs (Republicans In Name Only, republikáni pouze podle jména).
Stačí kývnout prstem
Co je klíčem k pokračujícímu Trumpovu vlivu i přes všechny jeho skandály, soudní spory, trestní řízení, zpochybňování voleb konspiracemi a podporu útoku na Kongres ze 6. ledna? Velmi mu pomáhá americký systém primárek, kdy se v jednomandátových volebních obvodech nejprve střetnou republikáni mezi sebou a až pak vítěz vyrazí do boje se svým demokratickým oponentem. V situaci, kdy je řada volebních obvodů nalinkována tak, že je víceméně předem jasné, jestli nakonec vyhraje republikán, nebo demokrat (úroveň příjmů v obvodu, demografie či historie hrají zásadní roli), je často mnohem důležitější, kdo vyhraje právě volby primární. V těch zpravidla volí méně voličů, jsou to ale ti politicky zapálenější a motivovanější.
A právě u této skupiny republikánů je Donald Trump se svou agresivní a zároveň charismatickou rétorikou stále hodně populární – stačí mu tedy kývnout prstem a svou osobní podporou převážit pomyslnou misku vah ve prospěch toho republikánského kandidáta, který mu nejvíce vyhovuje či nejvíce nadbíhá. Stejně jako se zaměřil na Liz Cheneyovou, může se tedy v primárkách Trump zaměřit na další svoje kritiky a podpořit proti nim „svoje“ loajální republikány.
MACHÁČEK: Co čeká americké republikány |
Volby do všech křesel Sněmovny reprezentantů se uskuteční na podzim 2022, takže se primárky začínají připravovat už teď. Vše nasvědčuje tomu, že i když je v Republikánské straně řada politiků, kteří by se od populistického a nevypočitatelného Trumpa a trumpismu nejraději distancovali, nemohou si však dovolit riskovat a ztratit tím podporu velké části voličů, pro které Donald Trump představoval a stále představuje vítané rétorické nakopnutí nenáviděných kosmopolitních elit – to mu jde velmi dobře.
Demokraté mají nyní v obou komorách Kongresu jen velmi těsnou většinu, a i když se Joe Biden velmi snaží svým ekonomickým programem přetáhnout na svou stranu bílé, méně vzdělané „modré límečky“, jež stály za Trumpovým úspěchem v klíčových státech v roce 2016, není úplně jisté, zda se mu to podaří. Historicky se prezidentům v tzv. midterm volbách (volbách do Kongresu uprostřed prezidentského období) nedaří a jejich strany končívají v opozici, což je pak zpravidla i konec ambicióznějších legislativních snah – stalo se to Clintonovi, Obamovi a nakonec i Trumpovi. Jakákoliv Bidenova chyba nebo přešlap nebo špatná ekonomická zpráva (prasknutí bubliny, inflace) tak může snadno znamenat, že se do Kongresu velmi brzy vrátí republikánská většina, ve které bude mít Donald Trump klíčové slovo.
Podpora s cenou zlata
I když rok 2024 vypadá vzdáleně, už teď je jisté, že Donald Trump sehraje velkou roli i ve volbách prezidentských – buď bude kandidovat v republikánských primárkách sám, nebo v nich po pečlivém zvážení podpoří toho, koho uzná za vhodné (může to klidně být i někdo z jeho rodinného klanu). Tato podpora má zatím pro všechny potenciální republikánské uchazeče cenu zlata a podle toho se k exprezidentovi také chovají.
MACHÁČEK: Národní fronta uvědomělých korporací aneb ‚Vzdejte to, nic se vám nestane’ |
Pokud se podíváme na konkrétní oblasti, jež jsou zdrojem Trumpovy vysoké popularity, je to kromě jeho pokrytecké kritiky elit také jeho vyhroceně antiimigrační postoj, kterým se ostatně mezi ostatními republikány zviditelnil právě v primárkách v roce 2016. I přes snahy Joea Bidena a Kamaly Harrisové tuto problematiku koncepčně řešit je velmi nepravděpodobné, že by se dlouhodobě vysoce problematická bezpečnostní, ekonomická i politická situace v Hondurasu, Salvadoru a Guatemale, které jsou teď největšími zdroji zoufalých migrantů, zlepšila natolik, že problematika imigrace přestane být důležitá – vzhledem ke klimatickým změnám to může být právě naopak.
Donald Trump a zejména jeho šedá protiimigrační eminence Stephen Miller si dobře uvědomují, že hysterickou kritikou imigrace získávají politické body také u všech těch, kdo se obávají probíhajících demografických změn z rasistických důvodů, ovšem v hyperkorektní americké společnosti to nemohou dát jinak najevo. Je trochu paradoxní, že řada bělochů, kteří kritizují Afroameričany pro jejich přílišnou citlivost v otázkách identity, pak de facto prokazuje ještě vyšší citlivost na údajné ohrožení identity vlastní, právě kvůli migraci. Ne náhodou pronesl Donald Trump jeden ze svých posledních velkých veřejných projevů ve funkci symbolicky právě v Alamu – místě hrdinného legendárního odporu bílých osadníků proti přesile mexické řadové armády.
Pobídka pro evropskou konsolidaci
Je tedy velmi pravděpodobné, že Trumpův duch politiku ve Spojených státech jen tak neopustí, stejně jako politiku jen tak neopustí proticizinecké a protielitářské nálady zabalené v charismatické rétorice. Pro nás to ale není zase tak dobrá zpráva, neboť jeho negativní postoj k Evropské unii, Severoatlantické alianci, OSN, mezinárodnímu právu či k boji proti změnám klimatu není v dlouhodobém národním zájmu České republiky. Z hlediska Trumpova omezeného vidění světa se totiž tradiční spojenci mohou v kritických okamžicích snadno ukázat jako zbytečná přítěž.
Trumpův duch a jeho možný návrat ale zároveň přestavuje důležitou pobídku pro to, aby se Evropa zkonsolidovala natolik, aby mohla být pro Spojené státy sebevědomějším partnerem.
