Obě vize spolu neměly prakticky nic společného.
Možná to není až tak překvapivé, protože Theresa Mayová stojí napravo od průměru Konzervativní strany – a Jeremy Corbyn zase nalevo od zbytku Labouristické strany. Antagonistické vize obou lídrů indikují hluboké příkopy v politice a společnosti i definitivní konec představy, že liberalismus založený na svobodném trhu bude de facto znamenat „konec historie“, jak v nadsázce predikoval Francis Fukuyama, anebo že nastane „konec ideologie“, jak si představoval Daniel Bell.
Corbyn pravil v převážně levicovém Liverpoolu, že celý systém „deregulovaného finančního kapitalismu založeného na představě, že hamižnost je dobrá věc, se poté, co ho vyznávala celá jedna generace, zhroutil a narazil tvrdě na zem, s devastujícími důsledky“.
Místo hamižnosti Corbyn nabízí vizi státem podporované kooperace a radikální plán zemi přebudovat a transformovat. Dělníci budou sedět ve správních radách společností a dělit se s majiteli o zisky. Bude se masivně investovat do zelené energie, a vznikne tak prý 400 000 nových pracovních příležitostí. Labouristé jsou připraveni vést zemi – poté, co je zřejmé, že v Konzervativní straně dochází k rozkolu. Corbyn doufá, že na další konferenci za rok bude on už předsedou vlády. V oblasti PR labouristé navazují na Blairovu „New Labour“, jíž jinak hlasitě opovrhují. Jde o vážné věřící socialisty, pro které je Karel Marx vůdčím duchem a organizovaná pracující třída základem společnosti.
V oblasti zahraniční politiky se labouristé snaží mírně distancovat od kritizovaného antisemitismu. Corbyn v projevu ujistil židovskou komunitu, že není antisemita. Nechal se ale vyfotit s aktivistou, který žádá izolaci Izraele. Má rád povstalecká hnutí, jako je IRA, Hamás, a Hizballáh (i když už prý lituje toho, že tato hnutí označil za „kamarády“), rád se ukazuje na íránských TV kanálech, nemá moc rád USA a NATO.
V téže době promluvila Theresa Mayová na byznysovém fóru v New Yorku. Kapitalismus podle ní sjednocuje svobodu a sociální pokrok: „Když jsou svobodné trhy dobře regulovány a obchod a investice uvolněny, můžeme vidět bezprecedentní vzestup bohatství a příležitostí, můžeme očekávat delší dobu dožití, lepší přístup ke vzdělání i pokles chudoby, a to v míře, jakou jsme si dřív nedovedli představit.“ Leckdo se podle ní ptá, zda je současný systém férový a dobrý pro všechny. Na to Mayová odpovídá „statečné a optimistické ano“.
Posunula se hlavně levice. Kde jsou doby, kdy na přelomu století vládl levý střed přijatelný pro společenskou většinu: v Británii za Blaira, v USA za Clintona a v Německu za Schrödera.
Mnozí novináři a analytici si ještě nedávno stěžovali, že všechny politické bitvy se podobají stínovému boxu kolem přecpaného středu. Možná by měli být tito lidé opatrní stran toho, co si vlastně přejí. Nastávají nekonsenzuální a konfrontační časy. Jestli se to někomu líbí, nebo ne, to záleží také na temperamentu. Střed už ale přestal být magnetem. Každopádně globalizace místo uniformity přinesla souboj protichůdných strategií.
Tolik John Lloyd. Dodejme, že globálně to ještě tak úplně neplatí. V takovém Německu také oslabuje semknutý střed. Otevřená pravo-levá „válka“ se tam časem asi vrátí, ale ještě to potrvá. Macron a En Marche! ve Francii, to je vlastně středové hnutí – a je to teprv docela nová věc. V Itálii se zas dala dohromady tvrdá pravice s protisystémovou levicí. V Maďarsku a v Polsku vládne jedna konzervativní a nacionalistická strana a podobně.
Autor je předsedou správní rady IPPS - Institu pro politiku a společnost.
