Mechanismus ohledně navázání vlády práva na výplatu evropských peněz byl zachován, ale zúžilo se zacílení a procedura se odkládá, než to celé prozkoumá Evropský soudní dvůr (ECJ). Klauzule o vládě práva se musí týkat finančních zájmů Unie a její použití musí být proporční (česky by se asi řeklo, že musí mít rozumné proporce). Pokud si někdo myslí, že to může být použito na otázku lidských práv v Maďarsku nebo na práva LGBT komunity v Polsku, je na omylu.
ECJ bude rozhodovat asi tak dva až tři roky a dalších sedm až devět měsíců se bude procedura aktivovat. Nějaké sankce mohou být spuštěny nejdřív v roce 2024. Poláci a Maďaři dosáhli zpoždění a zkomplikovali použití. Mezitím proběhnou v obou zemích klíčové volby: v Maďarsku v roce 2022 a v Polsku v roce 2023.
Evropský parlament bude s kompromisem souhlasit. Mechanismus o vládě práva byl zachován a nikdo nechce být zodpovědný za zpoždění implementace oživujícího balíčku.
Kritika kompromisu má různou podobu. Třeba na serveru Eurointelligence.com to shrnují tak, že to je další typická hra kouře a zrcadel ze strany EU: je to jako slavný Junckerův investiční fond, který nepřinesl žádné investice.
Angela Merkelová prý udělala kompromis, kde neměla, a neudělala ho tam, kde ho udělat měla. Neměla ho dělat s Polskem a Maďarskem a měla ho udělat s Británií o brexitové smlouvě.
Timothy Garton Ash napsal v deníku The Guardian: „Hrozba nespočívá v tom, že Maďarsko a Polsko budou následovat Británii na cestě z EU. Hrozba spočívá v tom, že obě země zůstanou členy klubu, zatímco nebudou dodržovat základní pravidla klubu. Těžko říci, co je pro EU vlastně horší: demokratická Británie, která odešla, nebo nedemokratické Maďarsko, které zůstane.“
Začněme tím T. G. Ashem, který je dnes citován každým a všude. Sám v nedávném rozhovoru říkal, že se sice v případě obou zemí o demokracii bojí, ale v obou zemích je stále možné, že volby vynesou k moci někoho jiného, než je tam dnes. Není toto přeci jen to hlavní? Polsko má velká města, občanskou společnost a robustní svobodný opoziční tisk. A takovou Budapešť, což je opravdu velkoměsto, si drží pevně opozice.
Co se týče brexitové dohody, dobré by bylo, kdyby kompromisu bylo dosaženo i v tomto případě. Extra nadějně to nevypadá, ale přece jen ještě zbývá několik dnů. Třeba se do toho kancléřka nějakým způsobem ještě s vervou pustí, když má maďarsko-polský guláš z krku. Co se brexitové dohody týče, také se spekuluje o tom, že zatelefonuje Joe Biden. V jeho nastupující administrativě prý panují obavy, aby vztahy mezi spojenci nezhořkly.
Obecně bývají podceňovány nejméně čtyři věci. Ti, kdo říkají, že EU měla klidně jít na rozpočtové provizorium, možná podceňují, jak napjatě se především na jihu Evropy na evropské peníze čeká.
Zarážející je, že nikdo nepíše o odvodech do EU. To si vážně někdo myslí, že nějaká země bude do společného rozpočtu EU peníze odvádět, ale nebude je smět čerpat? Copak je to udržitelné a možné? I T. G. Ash v tomto směru podceňuje možnost rebelie.
Co se týká plánů na koalici ochotných nebo oživujícího balíčku jen pro eurozónu: to je stará francouzská myšlenka a stará francouzská politika. Nesmíme zapomínat, že Německu se líbí a vyhovuje EU i eurozóna, jaká je. Z nerovnováh v institucionálně nedovařené eurozóně Německo profituje a Německu se i líbí role, že je hlavním brokerem a mediátorem jakéhokoli vážného sporu uvnitř EU.
A nakonec je tu i čistá geopolitika a realisticko-pragmatické zájmy. Kdyby Německo a investoři ze západní Evropy opustili prostor Maďarska, začne zde přirozeně posilovat vliv někoho jiného – a všichni tušíme koho. To prostě není v německém zájmu, s Orbánem i bez něj.
Autor je předsedou správní rady IPPS - Institut pro politiku a společnost.
