Těžko prý dělat predikce, ale rizika jsou známá: britské referendum, pokračující uprchlická vlna, kolaps Řecka, italské bankovnictví, rostoucí tenze mezi Německem a periferií ohledně fiskální politiky, vzestup terorismu, politická nejistota ve Španělsku a Portugalsku, krize na Ukrajině, skandál VW, vypočítává Wolfgang Münchau pro Financial Times.
Je potřeba se podívat na věci s odstupem. Pak pochopíme, že EU opakuje stále stejnou chybu: staví instituce do dobrého počasí. Když vznikne měnová unie bez společných ekonomických institucí, dříve nebo později narazí na zeď. Stejně tak zóna svobodného cestování bez pasu při absenci společné ochrany hranic.
V tomto ohledu se vloni nic zvláštního nestalo, jenom to už začalo být jasné více lidem.
Na všem špatném je něco pozitivního, stačí k tomu přistupovat konstruktivně. Možnost odchodu Británie z EU může znamenat vznik tvrdého integračního jádra a širší periferie či vnější skupiny, ve které může zůstat Británie a spousta dalších zemí.
Rozpad eurozóny, ke kterému jednou dojde, je také možností pro určité přeskupení. Může vzniknout prostor pro užší francouzsko-německou hospodářskou a politickou spolupráci.
Pro nás ve střední Evropě je klíčový tento odstavec článku: „Kromě ekonomické fragmentace se Evropa rozděluje politicky na východ a západ. V Maďarsku i Polsku si zvolili pravicové euroskeptické vlády, které zasahují do nezávislosti soudů a svobody tisku. Už delší dobu si myslím, že rozšíření EU nebyla historická příležitost, ale historická chyba. Rozšíření prohloubilo rozdíly v EU a zhoršilo její dysfunkčnost.“
Fragmentace a rozpady lze však také nahlížet jako příležitost, stačí je dobře řídit.
Poznámka autora Monitoru JM: Snad se někdy příště dozvíme, kam měly podle autora postkomunistické státy směřovat, když ne do EU. Byly snad nějaké rozumné alternativy?
...
Doslovným opakem Münchauova článku je pohled komentátora agentury Bloomberg Leonida Beršidského. Podle něj každou chvíli někdo hrozí Evropě slabým růstem, vysokou nezaměstnaností, politickými rozbroji, byrokracií, xenofobií, populismem, rozpadem apod. Ve skutečnosti se v roce 2015 dostala Evropa z nejhoršího. Rok 2015 byl dostatečný zátěžový test.
Byly zde tři hlavní testy: udržení eurozóny, udržení Schengenu a tenze mezi hodnotami EU a domácí politikou některých zemí.
Začneme-li eurem, je zjevné, že Řecko poměrně jasně odmítlo alternativu odchodu z eurozóny. Řecko schvaluje reformy a rekapitalizuje banky. Ekonomický růst v eurozóně činil v roce 2015 (stále odhad) 1,5 procenta, což je jen o málo horší než 1,8 procenta pro EU jako celek. Podíl eura na globálních rezervách klesl z 22 procent na 20,3 procenta za první tři čtvrtletí, což také není nic významného. Euro ztratilo 10 procent hodnoty vůči dolaru, ale australský či kanadský dolar oslabily víc.
MACHÁČEK: Evropští pohraničníci ochrání Schengen a vyřeší krizi |
Co se Schengenu týče, byly zavedeny měkké a mírné kontroly (spíše jako reakce na byrokratické přetížení), ale systém normálně drží pohromadě. I když si Dánové, Němci nebo Češi myslí, že migrace je největší problém, kterému EU čelí, srovnejme si 1 milion migrantů s celkovým počtem 506 milionů obyvatel EU. Ani 2–3 miliony migrantů neznamenají vůbec nic fatálního. Ani země, které přijímají nejvíc migrantů, žádné strádání nečeká. Německo bude stát péče o migranty 0,4 procenta HDP ročně, zároveň se ale zvýší spotřeba. EU se dohodla s Tureckem, spustí se lepší systém hraniční kontroly.
Co se třetí linie týče: že nové státy EU akceptují obrovské dotace, ale odmítají se podílet na humanitárních principech, je fakt.
Xenofobie ale nevítězí. V britských volbách získal UKIP jedno křeslo, Národní fronta nevyhrála v žádném francouzském regionu, v Německu má Alternativa pro Německo 10 procent, což je hodně, ale národní politiku to prý zásadně neovlivní. Španělští Podemos jsou v parlamentu, mají ale málo křesel.
Jediná země, kde vyhráli národovci a radikálové ve velkém, je prý Polsko. Putin prý doufal, že rozloží EU skrze Orbána, Tsiprase či Le Penovou, ale ve všech případech selhal. A polští konzervativci Putina nenávidí.
Podle Eurobarometru je 53 procent Evropanů optimistických ohledně budoucnosti EU.
Autor je předsedou správní rady IPPS - Institut pro politiku a společnost.
