Oblíbený a hodně pěstovaný národní sport, jak druhého přechytračit, začíná v hospodě mezi hudrujícími dědky bez roušky a končí v politice, kde chce vláda vyběhnout s opozicí a naopak. A nikomu nedochází, že v dnešním maléru doběhne hlavně každý sám sebe. A když jsou tihle pánové při svých manévrech přichyceni, všichni sborem volají, že jim o žádné voličské hlasy nejde.
MACHALICKÁ: Šéf činohry ND víceméně hlásá, že ustupuje televizi. To není dobrá zpráva |
Ale zpět k dobrým zprávám, je tak příjemné zjistit, že my Čechové nejsme jenom vykukové, ale že je pořád dost těch, kteří staví lásku a soucit na první místo v životě. Česká televize už dlouhá léta vysílá každých čtrnáct dní magazín Klíč s podtitulkem Nejenom pro zdravotně postižené, který moderuje Jan Potměšil. Poslední díl se věnoval náhradní rodinné péči a nabídl příběhy o lidech, kteří chtějí pomáhat nezištně a celým srdcem.
Představil dva manželské páry a jednu ženu, všichni si vzali do pěstounské péče děti, které přišly o své rodiny a start do života se jim hodně ztížil: byly týrané a zanedbávané, následkem toho mají nejenom psychické potíže. Bylo úžasné sledovat, že tito lidé, kteří už své potomky odchovali, se v době, kdy by se mohli věnovat už jen sami sobě, rozhodli znovu podstoupit kolotoč povinností spojených s výchovou dětí. A jsou to povinnosti zvlášť náročné, protože tyto děti potřebují zvláštní péči, citlivý přístup.
Náhradní rodiče se jim s velkou láskou, vcítěním a trpělivostí snaží dát to, co jim jejich vlastní upřeli. Bylo dojemné sledovat, jak děti lásku vracejí, jak jim láskyplné rodinné prostředí prospívá. Všechna ta svědectví byla až udivujícím způsobem prostá a horoucí. Manželé, kteří si vzali do péče tři bratry, říkají, že jejich cílem je, aby z jejich kluků byli normální lidi a byli šťastní. A co je trápí? Chtěli by ještě holčičku, ale v kraji, kde žijí, platí, že smí mít jen tři děti v pěstounské péči.
MACHALICKÁ: Česko, země zázraků? Jistě, pane premiére |
Jiná pěstounka-babička se stará o dvě holky, nesnesla pomyšlení, že by musely do „děcáku“. Jedna z holčiček má syndrom týraného dítěte a bojí se mámy. Ale s babičkou všechno zlé odplouvá, je šťastná, obě jsou veselé a cítí se být v bezpečí. Jsem šťastná, že i trochu zlobí, říká pěstounka. Další pár, který právě očekává vlastní vnouče, si vzal chlapečka s Downovým syndromem a je to nejšťastnější a nejmilejší batole, jaké si lze představit, pořád se směje.
Nevrací tohle všechno naději v dobré konce a víru v to, že láska dokáže skály lámat? Že přece jenom zvítězí nad lží a nenávistí...
