Rok 2019 končil podobně jako ten předchozí: předvánoční tržby trhaly rekordy a Andrej Babiš byl trestně stíhán. Druhá zmíněná konstanta se však v loňském roce zavlnila v sinusoidě: stíhán, nestíhán a pak zase stíhán. A byť premiér musel čelit ještě auditu Evropské komise kvůli dotacím pro Agrofert, volební modely všech agentur jsou zhruba stále, skoro až fádně, stejné: ANO vede s plus minus třiceti procenty, následováno dvojicí ODS a Piráti, kteří si mění druhou a třetí příčku díky ziskům v pásmu deseti až patnácti procent. Následuje tříšť stran všemožných proudů a orientací, jež mají tu větší, tu menší problém přehoupnout se přes životně důležitou pětiprocentní laťku.
MLEJNEK: Hnutí Trikolóra jako Okamura pro bohaté. Klaus jr. musí bojovat o voliče |
Soutěž Czech Press Photo vyhrál snímek české vlajky nad zaplněnou letenskou plání. Nad tou letní, červnovou. Leč i v listopadu dosáhl spolek Milion chvilek pro demokracii stejného úspěchu. Zlomit dvakrát nedlouho po sobě rekord, co se týče rozsahu polistopadového politického protestu, nesporně znamená velký sukces, ovšem již po letní demonstraci se mnozí komentátoři ptali, jak s ním organizátoři vlastně dál naloží. Andrej Babiš totiž odstoupit zjevně nehodlá. Byť nejvyšší státní zástupce Pavel Zeman vrátil jeho trestní stíhání do hry, premiér asi může reálně doufat, že mu finální verdikt vaz nezlomí. A Evropská komise anoncovala zveřejnění konečných výsledků auditu až na druhou polovinu nastávajícího roku.
Francii letos přímo sužovala vlna protestů a stávek. Česká republika se ale od Francie výrazně liší: zdejší protesty vůbec nemají sociální rozměr. Sociální podtext však ano. Příznivci Milionu chvilek zpravidla patří ke střední třídě, tedy mezi lidi vzdělanější, bohatší a žijící spíše ve větších městech. Ekonomicky nahlíženo jde o ty, kteří se vlastně mají nejlíp, a mohou si tak dovolit „luxus“ pouze etického protestu. Jakkoliv je uvedené rozlišení příliš hrubé, poněvadž příslušníci inteligence coby sociální skupiny, jádro letenských demonstrací, tradičně nepatří zrovna mezi boháče. Nicméně voliči ANO jsou ti, kteří se mají (pouze) líp, což připisují Andreji Babišovi, jenž jim díky bezprecedentnímu hospodářskému boomu mohl něco přidat na důchodech či jiných příjmech od státu, případně obecně prezentovat „tučné časy“ coby výsledek svého vládnutí.
MLEJNEK: Poslední bitva vzplála? Strana českých komunistů je na smrtelné posteli. Přesto ještě může škodit |
Příznivci i odpůrci premiéra na sebe vrčí, jejich tábory jsou však uzavřené a nepropustné. I proto se preference nehýbou. Opoziční strany sice v součtu podporuje víc voličů než ANO, některým však hrozí, že z parlamentu po volbách vypadnou. Celý opoziční tábor štěpí řada otázek, například vztah k Evropské unii nebo ke klimatické změně. Milion chvilek opozici vyzývá k předložení vizí a ke sjednocení, v praxi však musí hořce pozorovat válku mezi Piráty a „topkany“ i oznámení, že TOP 09 a STAN v krajských volbách postaví společné kandidátky přinejlepším v několika málo krajích. A navzdory organizovanému kolektivnímu zaklínání – „Netříštit, spojovat, netříštit, spojovat…“ – krátce před Vánoci ještě rozčeřil hladinu Jan Čižinský s projektem 3000 statečných. Prý nechce opoziční strany obírat o hlasy, ale dodat jim nové. Praktický efekt však může být snadno opačný.
Za všechno nemůže Babiš
Liberální tábor je menšinou, i proto Milion chvilek vůbec nemá v agendě prvky přímé demokracie jako protestní hnutí na Západě, ba ji odmítá. A nevolá ani po předčasných volbách, jelikož na základě průzkumů veřejného mínění ví, že by dopadly, z jeho hlediska, přinejlepším stejně špatně jako ty minulé, ba hůř.
MLEJNEK: Válka pohřbů. Má nárok na státní pocty Gott, nebo spíš Chramostová? |
Svět okolo je plný bouřlivých událostí a trápí se problémy, jako je klimatická změna nebo migrace. Leč ty k nám doléhají zpravidla skrze prach zvířený válkou o Babiše. V tom spočívá ono druhé „zaseknutí času“. „Může za to Babiš,“ namítnou demonstranti z Letné, „ať odstoupí, a uvolní tak veřejný život zásadním tématům!“ Opravdu by ale premiérova demise otevřela stavidla nové tematice, zejména jejímu adekvátnímu uchopení? Dost naivní představa. Vždyť co brání opozici, aby už dnes daleko razantněji vnášela na veřejnou scénu problematiku, která ve světě rezonuje? Například energetickou bezpečnost, ekonomický i politický růst Číny, krizi EU či „mozkovou smrt“ NATO, vyvolanou čím dál tím samostatnější mocenskou politikou USA i Turecka – a nejen v Sýrii.
Bohužel jde o záležitosti velmi nepříjemné, na jejichž řešení nemají zdejší strany často jiný recept než morální apel ve stylu: „Ať se Trump s Erdoganem usmíří, domluví a sjednotí!“ Někde na dně českého neklidu totiž leží vytěsněné vědomí, že svět zrozený počátkem devadesátých let minulého století umírá a nikdo neví, co bude dál.
Autor je politolog.
