Kraje ve školách figurují „jen“ jako zřizovatelé, na odbornou stránku věci dohlíží ministerstvo školství, školská inspekce a další kompetentní orgány. Nyní leží ve sněmovně návrh zákona, který by umožnil, aby kraj určoval, kolik studentů má být přijato na jednotlivé obory středních škol. Většina z těch, kdo se setkali s některým politickým „odborníkem“, tedy radním pro školství v kraji, se při vyslechnutí tohoto nápadu pokřižuje a začne se i jako neznaboh vroucně modlit.
Česko má málo vysokoškoláků. Nabrali jsme obrovské zpoždění za světem, říká odborník na školství |
Ne, všichni krajští politici věnující se školství nejsou hloupí a nekompetentní, ale velkého množství se tato výtka mocně týká. Nezapomínejme, že tenhle post s sebou nenese zvlášť velkou odpovědnost, a tak v rámci klidu v koalici tuto trafiku dostává kdekdo. Kraje již dnes ovlivňují kvalitu středních škol třeba tím, že vybírají jejich ředitele. Často se to děje čistě podle politického klíče, jak pozorujeme na protestech rodičů a studentů. To dejme před závorku, než se začneme zabývat samotnou myšlenkou kontroly středních škol kraji.
Kraje mají ambici nejen zavádět numerus clausus, tedy určovat, kdo je a není dostatečně nadaný na to, aby si zasloužil nastoupit do střední školy. Kraje navíc chtějí „zabránit neúčelnému a mnohdy neefektivnímu vynakládání finančních prostředků do regionálního školství“, jak prohlásila hejtmanka Karlovarského kraje Jana Mračková Vildumetzová (ANO). Komu to připomíná majora Terazkyho ze Švandrlíkových Černých baronů, je na dobré stopě. K čemu je kraji tahle škola, když největší zaměstnavatel v regionu potřebuje zámečníky? Zrušit. Od zítra „vyrábíme“ zámečníky nebo soustružníky, chtějí to zaměstnavatelé, tak mlčte.
Než rozebírat hloupé nápady, raději se podívejme, kam kráčí školství ve světě. Kráčí k tomu, aby se děti vzdělávaly co nejdéle, protože to jim pak zaručuje nejen lepší výdělek, ale i lepší a rozmanitější uplatnění na trhu práce. Už samo zavedení jednotných přijímaček bylo, jemně řečeno, diskutabilní.
Spíš než zvětšování pravomocí krajů bychom měli zvažovat, zda kraje do vzdělávání mají vůbec mluvit. Je příliš důležité na to, abychom je přenechali regionům.
