Pán much a prstenů

Nepůjde však o déšť obyčejný, proneslo, bude to déšť smrti. Pak se obrátilo na svou matku a řeklo, že mu je líto, moc ji miluje, ale v tak krutém světě nehodlá žít. A vydechlo naposled. Vědělo zřejmě, co dělá.

Pětadvacátého prosince pak vytáhl - za hustého lijáku - Charles Taylor z Pobřeží slonoviny do Libérie, hnán touhou po moci vykoupené třemi sty tisíci mrtvých a slova nemluvněte se naplnila.

V LN přirovnal kolega Nedvěd prezidenta Taylora k Miloševičovi, ale já při vší úctě ke Slobodanovi musím nesouhlasit, občanské války v Libérii a v Sieře Leone, které Taylor rozpoutal, bylo něco, co lze stěží přirovnat k čemukoliv. Něco, co by nevymyslel ani ten nejzfetovanější hororový scenárista a nad čím by Goyovi uschla paleta.

Ale zbývají nám fotografie a novinové články, takže si budeme dál moci připomínat příběhy Taylorových „Klukovských brigád“ a jejich vůdců, „generálů“ s bojovými jmény Fuck-Me-Quick, No-Mother-No-Father, Housebreaker či chlapce známého jako generál Butt-Naked, který svou bojovou jednotku založil v jedenácti letech a na své dětství vzpomíná takto:

„Takže předtím, než jsme šli do bitvy, jsme se opili a zfetovali, obětovali nějakého místního teenagera, napili se jeho krve, pak se svlékli do naha a šli bojovat s barevnými parukami na hlavě a kabelkami, které jsme šlohli ve vyrabovaném butiku. Zabili jsme každého, koho jsme potkali, uřízli pár hlav a pak si s nimi čutali. Zabili jsme stovky lidí - tolik, že jsem je přestal počítat. Ale loni v červnu mi zatelefonoval Bůh a řekl mi, že nejsem hrdina, za jakého jsem se považoval, a tak jsem s tím přestal a stal se pastorem.“

Taylorův rival a před tím přítel, Prince Johnson, který nechal mučit a popravit prezidenta Samuela K. Doea, pil přitom Budweiser a točil si to na video, je dnes zas liberijským senátorem a předsedou výboru pro obranu a bezpečnost (a ten nešťastný incident s mrtvým prezidentem vysvětluje tak, že Doe spáchal sebevraždu a předtím si uřízl uši).

Charlese Taylora taky prezidentem zvolili. Kandidoval se slogany „Zabil mi tátu, zabil mi mámu, stejně mu dám svůj hlas“ a „Lepší ďábel, kterého znáš, nežli neznámý anděl“.

Ano, vidět někoho takového sedět na lavici jako nějakého tupana z vesnice, který utloukl souseda násadou od krumpáče, bude poněkud zvláštní.

Nejsem odborník na právo a nenapadám mezinárodní tribunály. Jen píšu o filmech a poznám blbý konec. Škoda, že skutečnost sice dokáže film trumfnout v prvních dvou aktech, ale v tom nejdůležitějším - závěrečném - vždycky selže. Tolkienovi hrdinové nemuseli na temného pána Saurona podávat žalobu a pak se do omrzení dohadovat o paragrafy s jeho obhájci vedenými Sarumanem. Sauron vykřikne a změní se v obří černé mračno, které rozfouká čerstvý vítr ze Západu.

V realitě však příběh změní žánr, z tragédie se překlopí do frašky, ztratí gradaci a rozpadne se do dlouhých dialogových scén skvěle zaplacených právníků. A Taylora čerstvý vítr ze Západu nerozfouká. Už proto, že ho -jako většinu jemu podobných - v první řadě přivál.