Můžete se vsadit, že takto se bude vnímat a široce komentovat i návrh Evropské komise pro bezpečnostní normy aut od roku 2022. Kdykoliv se takový návrh objeví, je terčem kritiky, posměchu i orwellovských příměrů. Často jim sám nahrává bizarními body, které až příliš prozrazují úřednickou duši aradost z moci někoho omezit. Uplatní se i praktické námitky. Třeba: bude-li součástí povinné výbavy aut tester na alkohol, takový, který v případě zachyceného alkoholu v dechu znemožní auto nastartovat, může to skutečně vyvolat problém. Například: jste na chatě, po obědě jste si dali pivo, ale vaše dítě se právě ošklivě poranilo nožem. Co s tím? Nyní sednete s dítětem do auta a cestu do nemocnice risknete. I kdyby vás chytli, můžete argumentovat jednáním vnouzi, které jistě pochopí i „orgán“. Ale „chytrý tester“ by takové pochopení neměl a v cestě by vám zabránil.
MATOCHA: Likvidace automobilů v Evropě |
Takových situací si každý jistě vybaví více. A k nim lze říci, že jde-li jen o návrh normy, tak její definitivní podoba se může v tom či onom upravit. Ale obecně platí, že život motoristy je normami svazován stále víc. Ať už jako výsledek kreativity úředníků, nebo prostého faktu, že auta a jejich provoz naši civilizaci zahlcují stále víc.
Žít bez auta je v dnešní době luxus. Je možný jen ve velkých městech, ale už ne na venkově. Proto auta blokují nejen parkoviště a silnice (komunikace jim určené), ale do značné míry i demokracii. Před sto lety patřilo osobní auto mezi buldozery demokracie a rovnosti vůči pravidlům. I v zemích jako Británie, známých třídním rozvrstvením společnosti, přestávalo platit heslo „pán na voze, kmán za vozem“. Před dopravními značkami a semafory si byli všichni rovni. Na červenou musel zastavit rolls-royce i ojetý křáp.
Jenže v době, kdy je na Zemi už víc než miliarda osobních aut, se tato rovnost obrací sama proti sobě. Společnost uvyklou na nárokový charakter čehokoliv vede k přesvědčení, že jet autem kamkoliv, třeba do centra města, je mé právo. Ale toto právo naráží na zahlcení infrastruktury stále větším počtem aut. Osobní automobil se z buldozeru demokracie stává její brzdou a blokem: bez auta to nejde (na venkově ani nenakoupíte), s autem také ne (ve městě nezaparkujete).
Západní, v tomto případě unijní demokracie se brání, jak umí – úřednickou reglementací toho či onoho. Ale společností vnímaný rozpor sílí. Jezdit autem je zápas s čím dál větším zablokováním civilizace a čím dál větší buzerací předpisů a norem. Nejezdit autem je luxus, který si mohou dopřát jen někteří. Má-li demokracie pud sebezáchovy, ať hledá cesty, aby nejezdit autem nebylo luxusem. Říká se tomu svoboda jako poznaná nutnost. A nepochází to od Marxe, jak se často tvrdívá, ale už od Spinozy.