Více postrašíte zmínkou, že přizpůsobení života nákaze může trvat na neurčito. Že na gesta typu podání ruky se možná budeme dívat jako na vytáčení čísla v analogovém telefonu – spatříme je jen ve filmech pro pamětníky. To lidi fakt vyděsí.
Možná i zde koření jistá neurotičnost, s níž státy oznamují kroky proti šíření nákazy i s níž je lidé posuzují. Patří k nim vyhlašování bezpečných či rizikových zemí, „semaforů“, map s ohnisky nákazy a podobně. Patří sem i rituál každodenního vyhlašování počtů nakažených, nově nakažených, vyléčených i zemřelých. Patří sem i spekulace, zda už přichází druhá vlna pandemie, o níž se mluví již od jara.
Chcete-li se uklidnit, čtěte zahraniční weby. Rychle zjistíte, že zdejší obavy se v jádru neliší od těch jinde včetně Německa. I tam mají ohniska nákazy, i tam se objevují nová v místech, kde by to ještě před pár dny nikdo nečekal.
Méně se tam spekuluje o druhé vlně. Už proto, že – jak píše Spiegel Online – neexistuje její jednoznačná definice. Zato se píše o rozdílech oproti předjaří. Tehdy se nákaza šířila z několika jasných lokalit, kdežto teď patří k jejím zdrojům mnoho míst na území celých států. Ale to vás spíše rozčílí než uklidní, že.
Jisté je, že svět brzdí. V belgických Antverpách zakázali noční vycházení. Vietnam uzavřel milionové město Danang (je jedinou velkou zemí, v níž na covid nikdo nezemřel, a chce u toho zůstat). V Izraeli se demonstruje proto, že vládě se po uvolnění vymkla nákaza z kontroly.
U nás se demonstruje proto, že lidé chtějí větší uvolnění. Co je lepší? Toť otázka.
Jasně to řekl Lothar Wieler, šéf německého Ústavu Roberta Kocha: „Jsme stále uprostřed pandemie. A sice proto, že lidé nedostatečně dbají na pravidla hygieny a odstupu. Máme to v rukou.“ Což platí obrazně i doslovně.
