PETRÁČEK: Návrat k normálu. Ale jak ho určit? |
Ale i když pacienti nakonec nedorazili, neboť Francie se bez české pomoci obešla, na gestu samotném to nic nemění. Bylo to gesto nevynucené, navenek nevykalkulované, tudíž velkorysé, a jde-li o pověst země, taková gesta se prostě počítají.
Česko má v EU pověst země, jež nespolupracuje a vyhýbá se solidaritě. Přesněji řečeno spolupracuje jen na tom, co se jí hodí. Tato pověst je nafouknutá a vždy lze namítat různá „ale“. Ano, nepřijímáme běžence z migrační vlny z Afriky a Blízkého východu – ale přijímáme Ukrajince a další. Ano, zavřeli jsme hranice pro vývoz respirátorů, což kritizuje Evropská komise – ale to je postup rozšířený po celé EU. Již 4. března německá vláda zakázala vývoz medicínského tovaru a svůj krok odůvodnila tím, že stejný o den dříve učinila Francie.
PETRÁČEK: Bez Koněva. Krok Prahy 6 lze vykládat protichůdnými způsoby |
Kritizuje-li to Komise jako porušení pravidla o volném pohybu osob, zboží, služeb a kapitálu na území EU, formálně má pravdu. Ale kritizuje-li to v době, kdy se tak chovají skoro všichni v EU, aniž by sama k zásobování přispěla, lidé tomu říkají hraběcí rady. I proto měla nabídka přijetí francouzských pacientů v Brně svůj význam, ač nebyla první českou pomocí směrem na západ. Zdravotnický materiál Praha poslala i do Itálie. Na to se ovšem dalo říkat, že si tak jen chtěla vylepšit pověst pokaňkanou po zadržení zásilky pro Itálii z Číny.
Nabídka Francii byla něčím, kde se nemusí dodávat vysvětlovací „ale“ ani vést řeči typu „spor jsme sice prohráli, ale důležité je, že nemáme nic platit“ (premiér Babiš k verdiktu unijního soudu za odmítání migračních kvót). Něčím, co překonává příkop mezi západem a východem EU a dokládá, že v lecčems dokážeme hrát stejnou ligu s jádrem Unie.
