Jde o útok nervovým plynem na bývalého špiona Sergeje Skripala a Johnson v neděli řekl: „Máme důkazy, že Rusko bylo v posledních deseti letech nejen vyšetřováno kvůli dodávkám nervově paralytických jedů za účelem vraždění, ale taky kvůli výrobě a uchovávání jedu Novičok.“ Z toho ovšem plynou jisté otázky a také důsledky.
Že je za útokem na Skripala Rusko, je asi tak očividné, jakože za úlety klimatu je rostoucí koncentrace skleníkových plynů v atmosféře: nelze to dokázat soudně, ale pravděpodobnost je vysoká. Žádný jiný stát než Rusko z toho neprofitoval. Ne přímo, ale tím, že dává výstrahu jiným potenciálním přeběhlíkům. A pokud si někdo myslí, že ne, řekl by, že Alexandr Litviněnko rovněž v Británii požil polonium náhodou?
Jenže. Tvrdí-li Johnson „máme důkaz“, nemusí to ještě znamenat, že je to důkaz, který by obstál před soudem. Právě před 15 lety vystoupil v OSN americký ministr zahraničí Colin Powell. Držel ampuli, což měl být důkaz, že Saddám Husajn hrozí zakázanými zbraněmi. Už dávno víme, že důkaz to nebyl, ačkoliv argumentů proti Saddámovi bylo dost. Na okraj, když se před týdnem vyvěšovaly tibetské vlajky, ani se nepřipomnělo, že právě uplynulo 30 let od Saddámova plynového útoku na kurdskou vesnici Halabdža (tři až pět tisíc mrtvých).
To vše nemíří k obhajobě Ruska, ale jinam. Před 15 lety se v Evropě vytvářela bariéra mezi státy, které uvěřily Powellovi a podpořily USA při invazi do Iráku, a státy, které to odmítly. Podobné štěpení může přijít i teď. Uvěří EU jako celek britskému ministru Johnsonovi? Přijme společná opatření proti Rusku za útok nervovým plynem na britském (tedy ještě stále unijním) území? Nebo budou některé členské státy vyčkávat na konkrétní důkazy a jiné rovnou vycouvají? Výplatu by teď na společný postup asi nikdo nevsadil.