Nakladatelství Ex oriente vydává řadu současné bengálské prózy. A v nakladatelství Pavla Mervarta zase nyní vyšla kniha Když němí promluví – antologie hindské a tamilské dalitské literatury (2012), jež skýtá k Rushdiemu nechtěně dokonalý opak.
Kdo jsou „daliti“? Nedotýkatelní, páriové, Gándhího termínem „haridžani“ čili „Boží lidé“ – ti, kteří stáli mimo kastovní systém, v nejnižších sklepích společenské pyramidy. Ti, kteří se museli živit zametáním ulic, odklízením zdechlin nebo čištěním záchodů. Ti, kterým bylo vzdělávání přímo zakazováno. Ti, kteří se nevztahovali k vysokým tradicím hinduistické mytologie a literatury. Ti, kteří se začali formovat až ve dvacátém století jakožto hnutí sociální i politické i jako „národ uvnitř národa“. Ti, kteří se teprve nedávno začali ozývat i literárně.
„Dalitská literatura“ je jev, který patří prvotně literární sociologii a antropologii – literatura sdělující zvláštní zkušenost komunity, přičemž jazyk sám (zde hindština či tamilština) je druhotný.
ČTĚTE TAKÉ |
Ozvání je to syrové a drsné. V povídce Zdechlina líčí se nadšení osady, do níž přinesli „čerstvou“ chcíplou krávu. V povídce Puch líčí se frustrace dívky, která vychodila základní školu a ráda by studovala dál, ale je přinucena se provdat a začít „tradiční“ život pucovačky hajzlů.
Žádné literární opičky, jen svědectví, jen křik. Křik z velké dálky? Ne tak docela. Neboť někteří daliti se před staletími vydali pryč z nehostinné vlasti. Povídky indických dalitů umožňují zahlédnout aspoň něco z historické zkušenosti jedné „okrajové“ a „nedotýkatelné“ komunity, která žije i s námi.
