Před pár týdny jsem ve vršovickém divadle Mana viděla obnovenou premiéru Čapkovy Matky a mrazilo mě. Uvědomila jsem si, jak důležitá byla Čapkova obrana slušnosti a pevnosti tváří v tvář zdivočelé době a rozkymácené atmosféře ve společnosti. Hra Matka je mimo jiné o schopnosti rozhodnout se pro nadosobní cíl, obětovat se ve prospěch vyššího celku, než je moje rodina a moji blízcí.
Jako dítě jsem milovala Dášeňku čili život štěněte. S odstupem vidím, jak moc se Karlu Čapkovi tato knížka povedla. Je hravá. Beze špetky nudy vede děti k dobrému vztahu k domácím zvířátkům. Má krásné ilustrace a vtip.
Zaujal mě také Krakatit. Konkrétně dvě věci. Myslím, že je to podobenství o pozdějším vzniku atomové bomby. Neklidná knížka, výjimečná napětím, které prožívá hlavní hrdina. A za druhé opět téma odpovědnosti za sebe, za svět, za to, co způsobím a kam dosáhnu tím, co vymyslím. Krakatit je knížka, kterou bych doporučila na večery, kdy dáte přednost literatuře před televizí nebo jinou zábavou.
Opakovaně se vracím k Hovorům s TGM. Rozhovor s naším prvním prezidentem je výbornou lekcí pro nás politiky, abychom se neodtrhli od prostředí, ze kterého jsme vzešli. Abychom nezapomněli na obyčejného člověka a jeho starosti. Abychom stáli pevně na zemi a přitom se nezapomněli dívat nad sebe a nezoufali si. Abychom věci obce nenechávali tzv. profesionálům, ale abychom se starali, jak nejlépe umíme, a to tam, kde žijeme.
Sama jsem sice nic pozoruhodného nenapsala, ale jsem si jistá jednou věcí. Když čteme – a je úplně jedno, jestli starou nebo novou knížku, jestli něco na oddech nebo naopak k poučení – má to na nás blahodárné účinky. Jsme uvážlivější, volíme přesnější výrazy, rozvíjíme své mozkové buňky. Prostě nezakrníme.