Česká škola se desítky let podrobuje protichůdnému tlaku rodičů a udržovačství ministerstva a zřizovatelů, takže se vyskytují dva druhy veřejných škol. Ty vyhlášené, zpravidla výkonově orientované, kde se uchazeči o místa perou, škola snadno shání sponzory a může dovolit si vybírat i mezi učiteli. Zájmu zpravidla odpovídají i výsledky absolventů. Druhým typem škol jsou „Austrálie“, kam se chodí jako do trestanecké kolonie. Taková škola nemůže spoléhat na rodiče, protože ti nejsou vůbec motivovaní, prospěch vlastních dětí je často vůbec nezajímá.
V Česku převažují starší učitelé, v průměru je jim přes 47 let. Nejstarší jsou fyzikáři |
Kromě toho zřizovatel, tedy obec, může situaci ještě zhoršovat, třeba nesmyslnou výměnou ředitelů. A tak se naše školy dělí na ty dobré a ty ostatní a ministerstvo a politici se diví, že rodiče nechtějí své děti umisťovat do „Austrálií“, kde se sdružují vyždímaní učitelé s myšlenkou, že to nějak do důchodu doklepou.
Přitom nikdo jiný než ministerstvo tuhle situaci nevyřeší. Pro nespokojené rodiče je daleko snazší založit si novou školu než zachraňovat nějakou tu horší. Z téhle dlouhodobě vznikající šlamastyky školám žádný zázračný lék nepomůže, rozhodně ne nejnovější taktika, kdy ministerstvo záměrně nepovoluje vznik nových soukromých škol, naopak zvyšuje to tenzi mezi nabídkou a poptávkou.
Čím dřív se problémem začne zabývat politika, tedy uzná jeho existenci a pochopí, že jej nelze ignorovat a že se nic samo nespraví, tím blíž budeme řešení.
