Pokus udělat ze sebe politického mučedníka tomuto vypočítavému prospěcháři nevyšel. Respektive voliči mu neuvěřili. Dokonce i Josef Dobeš, bývalý ministr školství za stranu Věci veřejné (vzpomene si na ně někdy někdo?), získal mnohem víc hlasů a to bez podpory celostátních médií a internetových šiřitelů informačního smogu.
Co panu Rathovi zlomilo vaz? Jeho pověst bezskrupulózního člověka, který je zároveň schopen defraudovat a tvářit se jako oběť okolností. Podobný člověk je v situaci, kdy může manipulovat veřejnými rozpočty, užitečný jako liška v kurníku. Je tedy jasné, proč jej voliči nechtějí. Takovému zachránci místních nemocnic se většina občanů celkem logicky poděkovala.
David Rath je i ukázkou toho, nakolik lze prodlužovat politickou kariéru založenou na skandálech, provokování a prázdném marketingu. O návratu do politiky lze uvažovat jen u těch, kteří jsou nějak angažovaní, ať už v nějakém odvětví (zdravotnictví, soudnictví, sociální práce apod.) nebo v komunální politice.
Člověku, který politiku bere jen jako nástroj, kterým chce co nejvíc narušit práci orgánů činných v trestním řízení, a který ani dost dobře nemůže předstírat kompetenci či zájem o věc, je snad politika zapovězena. Ne že by typově byl takový pokus ojedinělý a že by byl pan Rath jediný, kdo zakrývá prázdnotu hlasitým hýkáním. Nebuďme však negativističtí a berme Rathův neúspěch jako „malé bezvýznamné plus“ pro ekologii politického biotopu.
