LN: Události v Katalánsku, které platí za klidnou turistickou oblast, jsou dost dramatické. Oproti tomu vBaskicku, kde separatisté vytvořili i paramilitární jednotky, je klid. Jak si to vysvětlujete?
Je to třeba vnímat v souvislostech. Historicky to rozhodně není první pokus Katalánců o oddělení od Španělska. Poprvé to zkusili již roku 1641, kdy proklamovali vytvoření republiky. Vyhlášení nezávislosti si zopakovali ještě třikrát – v letech 1873, 1931 a 1934. Ty tři poslední pokusy byly ale jiné v tom, že šlo o snahu vytvořit federaci se Španělskem.
Současné vyhrocení je pak dáno tím, kdo je u vlády. Katalánci se rozhodli, že je načase svoji vizi nezávislosti prosadit – s tím ostatně vyhráli jejich politici volby. Velkou chybu samozřejmě udělali v tom, že nedojednali zásadní věc – jít ústavní cestou anejdříve zajistit platnost lidového hlasování. Přesně tak postupovali před referendem Skotové. A taktická chyba španělské strany byl tvrdý postup, snaha zabránit hlasování za každou cenu.
LN: Dá se z té ústavní cesty vyčíst, nakolik jsou v některých zemích silné odstředivé tendence? Přirozenou snahou státu je zabraňovat odtržení území a jistě si proto politici do ústavy dají nějaké pojistky.
Přesně tak. Jedině Kanada a Etiopie mají ve své ústavě popsáno, jak mohou jednotlivé regiony ze společenství vystoupit. A připomněl bych, že i Sovětský svaz měl zakotvenu ústavní možnost vystoupení svazových republik.
Ovšem jen na papíře. Když tak učinila Litva, sovětský prezident Michail Gorbačov tam počátkem roku 1991 neváhal poslat tanky. Jinak si státy svou územní celistvost pojišťují právě tím, že proces odtržení ústavně nijak definovaný není. To je případ nejen Španělska, ale třeba i Austrálie, kde tu atam také zaznívají hlasy požadující samostatnost Západní Austrálie.
LN: Separatisté ale většinou na změnu ústavy nečekají.
Pak často bohužel nastupuje silové řešení. Vzpomeňme si na Čečensko, které se Rusko pokusilo vtáhnout zpět za cenu vojenského zásahu a kruté války, která nebrala ohled na lidské životy. To samozřejmě není příklad Katalánska. Tam k válečnému řešení nedojde, nic tomu nenasvědčuje. Bude to spíše poziční válka. Katalánský parlament pravděpodobně vyhlásí v nejbližší době nezávislost a tu si pak bude muset obhájit v jednání se španělskou vládou.
