S Terezou si tykáme. Znám ji z pražských hospod, kde jsme se potkávaly od jejích šestnácti, kdy se do českého hlavního města přestěhovala z Bratislavy. Před dvěma roky jsme spolu strávily intenzivní a mrazivý týden na Balkáně, kam jsme vyrazily pomáhat uprchlíkům v nouzi. Tereza měla na hlavě celé dny naraženou čepici ve tvaru pandí hlavy a v téhle podobě vyjednávala se slovinskými důstojníky, roznášela stovky litrů vody potřebným, ale taky zklidňovala plačící mrňouse, kteří nemohli v davu najít své rodiče.
  |
Poslední dva roky jsme se moc neviděly, byla po uši zabraná do práce. Chystala dokument Mečiar o kontroverzním slovenském expremiérovi a zároveň režírovala svůj první hraný film Špína. Mečiar získal cenu Trilobit a právě vstoupil do českých kin, Špína má osm nominací na Českého lva včetně kategorií Nejlepší režie a Nejlepší film.
Rozhovor jsme pořídily u Terezy v kuchyni den poté, co se vrátila z Los Angeles, kde byla za svým americkým přítelem a zároveň představovala tamnímu publiku svůj celovečerní hraný debut. Během dvou hodin, co jsme spolu strávily, dala krátký rozhovor České televizi a zabalila na cestu do Bratislavy, kde se toho dne konal pietní pochod za zastřeleného novináře Jána Kuciaka a jeho přítelkyni Martinu Kušnírovou.
LN: Čekala jsi, že se na Slovensku může stát něco tak drastického jako vražda novináře kvůli jeho práci?
Vždycky jsem věděla, že na Slovensku není dokonalá demokracie, kvůli tomu jsem koneckonců točila i film Mečiar. Je zjevné, že nefunguje spousta věcí, co by fungovat měly. Ale že se stane něco takového, že se vracíme do časů, kdy mafie nebo někdo podobný rozhodne, že ukončí něčí život, protože píše články, to mě nenapadlo.
Když jsem točila o Mečiarovi, hodně lidí se mě ptalo, jestli se nebojím – dělala jsem si z toho srandu a vždycky říkala, že jednak nejsme v devadesátých letech, jednak nedělám žádnou velkou investigativu. Ta dvojnásobná vražda je pro mě šok. Byla jsem moc optimistická, situace je horší, než jsem myslela. Slovensko je úplně prohnilé.
LN: Jak složité bylo k natáčení dokumentu přemluvit Vladimíra Mečiara?
Já jsem ho moc nepřesvědčovala, on se rozhodl sám. Dvakrát jsme se potkali, než jsem za ním šla točit. Viděl, že ho umím i poslouchat, a myslím, že to ho přesvědčilo. Netvářila jsem se, že jsem investigativní novinář, ani jsem nečekala, že mi odhalí něco nového. To bych byla naivní. Spíš mě zajímalo to, co bylo mezi řádky. Jak se chová, jak myslí, čím se obklopuje. Myslím, že to z toho materiálu docela leze. Musela jsem ten rozhovor pak zasadit do kontextu, jinak by nedával smysl.
LN: Může film změnit svět?
Než šel do kin Mečiar, byl tu ještě hraný film o únosu někdejšího prezidentova syna Kováče, který zjevně provedla tajná služba našeho státu. Film spustil demonstrace, které byly příčinou zrušení Mečiarových amnestií, protože bránily přešetření případu. Fico přitom do té doby tvrdil, že není možné je zrušit, že by se tím ohrozil právní stát. A najednou to šlo: kvůli veřejnému tlaku, který vyvolal tenhle film. Nemyslím, že to, co natočím, nějak výrazně mění svět, ale pokud mi lidé dají hodinu a půl svého času, je to hodně. Dají mi možnost ukázat jim něco, co nevěděli.
I proto dělám filmy o tématech, se kterými má společnost problém. Funguje to ale omezeně. Debata, která se rozjela kolem zákona o násilí páchaném na ženách na Slovensku, byla tak nechutná, že se mi chtělo zvracet, prý to útočí na naše tradice. Přitom Špínu, která je o sexuálním násilí, vidělo ve slovenských kinech padesát tisíc lidí.
LN: Proč sis jako téma svého prvního celovečerního filmu vybrala znova znásilnění?
Znám dost lidí, co se jim to stalo, a postupně mi došlo, že je známe všichni. Ale nevíme o tom, protože oběti nemluví. Mlčí se o tom i v rámci rodin a blízkých vztahů. Oběti často cítí vinu. Je to vlastně nejčastější reakce na takový akt násilí. Přišlo mi, že nejlepší způsob, jak lidem vysvětlit, co se s obětí znásilnění děje, je ukázat něčí příběh zevnitř. Příběh někoho, kdo může předat svou zkušenost.
Ve filmu to s postavou prožiješ, slovy se to vysvětluje těžko. I proto se ten film jmenuje Špína. Nejde jen o pocit viny, ale obecně o špínu, co nejde smýt. Ti lidé se strašně stydí, že jsou poskvrnění, že už nejsou ti, co předtím. Je to těžko vysvětlitelné. Podobně jako fakt, že lidé při znásilnění nekřičí. Paralýza je přitom mnohem častější reakcí než křik nebo zpětný útok.
Psychologové se tomu nediví, ale mně to říkali i diváci, kteří Špínu viděli: „Přece by ji neznásilnil takhle doma...“ – Proč nekřičela, když je doma její matka?“ Jenže právě takhle se to děje nejčastěji, v domácím prostředí, od lidí, kterým oběti důvěřují, a ne v noci v tmavé uličce. Stejně běžné je, že se pak oběti nechtějí svěřovat, že situaci nedokážou tak rychle zpracovat, aby o ní mohly mluvit.
LN: Ve filmové branži se teď sexuální násilí dost řešilo v kampani #MeToo. Cítíš rozdíl v tom, jak ji vnímali lidi v Česku či na Slovensku a v Americe, kde napůl žiješ?
V Americe je ten pohled úplně jiný. Mám pocit, jako by se tady ani žádná kampaň neodehrála. Nikdo tu nešel ven s vlastními zkušenostmi. Společnost na tuto diskusi ještě zjevně nemá. O tom svědčí i obviňování obětí (filmovou kritičkou) Mirkou Spáčilovou nebo tričko Je suis Weinstein, které měl režisér Jirka Strach. Já jsem tuhle hnusnou reakci moc nepochopila. Ale zažila jsem to i od blízkých lidí, někteří kamarádi měli pocit, jak hrozné tohle #MeToo je, přitom nečetli jediný konkrétní příběh.
Dost velký problém cítím v místních médiích, která celou věc banalizovala. Ani příběhy žen ze zahraničí se moc nepřekládaly. Převládaly kritické komentáře vůči kampani, ale příběhy samé vlastně prostor nedostaly. Takhle lidi nadávali na něco, o čem nic moc nevěděli. To je pak těžké vést debatu, a už vůbec vyjít se svým příběhem ven. Proč by to někdo v téhle atmosféře dělal? Jasně že se na #MeToo nedá dívat nekriticky. Ale u nás žádné ženy, které by ničily přes #MeToo kariéry mocným mužů, ani nejsou.
