V právě vysílaném seriálu Dokonalý svět hraje inteligentního elegána a suverénního egoistu Maxu; ale zejména stojí za to podívat se na něj ve starších filmech jako Mário a kúzelník, Stíny horkého léta, Božská Ema, Zbehovia a pútnici. Vyhraněný charakterní herec se smyslem pro ostré, expresivní, kontrastní kontury. Pro jeho osobnost se vžil novinový titulek Ušlechtilá šelma, o jeho avantýrách byly popsány stohy bulvárního tisku.
Méně už se ví, že Juraj Kukura vybudoval za poslední pětiletku výjimečné bratislavské Divadlo Aréna, jemuž šéfuje. Aréna provokuje, láme tabu, oponuje moci. Tituly Husák, Tiso a Komunizmus považuje například dramatik Pavel Kohout za převratné a zásadní nejen pro Slováky, ale i pro Čechy.
* Opravdu nemáte koníčka?
Zkoušel jsem chytat ryby na Novém Zélandě – a seděl u moře jak hlupák. Asi se to ryby dozvěděly. Pak jsem točil s rakouským režisérem v golfovém hotelu v Steiermarku, strávil tam dva měsíce s golfisty – a teď mám golfové hole v rohu kanceláře. Zřejmě to tak má být. Nechodím do dabingu, do rozhlasu, nemoderuji plesy. Vždyť co ještě lovit?
* Ženy?
To už není nic pro mě. Když jdu po Karlově mostě a zrovna přijede autobus ze starobince ze Sankt Pöltenu, z Ulmu nebo odněkud z Rakouska, babičky za mnou volají: „Das ist unser!“ Čili moje cílová skupina jsou ženy od sedmdesáti výše. A z knížek čtu jenom kuchařky. Ty s obrázky.
* Co děláte, když nepracujete?
Jsem šťastný s manželkou, když je se mnou. To, co máme, si umíme užít, což mi připadá důležité. Jsem spokojený. Když si představím, že bych dneska měl za sebou třeba o dvacet rolí ve Slovenském národním divadle víc – a nic víc, žádnou zahraniční zkušenost –, tak bych měl obrovské deprese.
* Co vám emigrace dala?
Vím, co je chudoba. Myslím, že my Češi a Slováci se slovem chudoba nakládáme velmi povrchně. Tady v Praze mám rituál: Jdu ráno do pekárny a pak si koupím banán. Nedávno banány neměli, tak jsem si koupil jablko a u Kinského zahrady na Smíchově si ho umyl. A uvědomil jsem si, na jak šťastné straně světa žijeme. Víte, co to je, mít čistou vodu? Že miliarda lidí nemá ani kus chleba, ani vodu?
* Tak proč v Česku pořád převládá pocit, že máme málo?
Protože blahobyt je o porovnávání se jednoho s druhým. Jeden má činžovní dům a druhý mercedes, tak to chceme všichni. Ale kdybychom žili v zemi, kde mají nejbohatší seata, bude symbolem blahobytu seat.
* Vy, pokud se dobře pamatuji, jezdíte v porsche…
Ale nikdy bych nevyhodil krajíc chleba. Byl jsem nedávno na jižní Moravě, ve Velkých Pavlovicích, a můj kamarád Jarda Benda mě tam vzal do restaurace. Měl jsem hlad, dal jsem si řízek. Někdy je Kukura bonus, někdy nevýhoda. Tentokrát jsem za to, že jsem Kukura, dostal řízek obrovský. Už jsem nemohl, tak jsem si ho nechal zabalit. A Jarda na to udiveně: „To tady ještě nikdo nikdy neudělal!“ Ale proč? ptám se. Co je na tom špatného, vzít si své jídlo domů? Vždyť v kuchyni by to stejně museli vyhodit rovnou do odpadků! Tak za co se stydíme?
* Co ještě vás emigrace naučila?
Že se vyplácí věci zkusit. Seděl jsem tuhle s mladým kolegou, kterému jsem nabízel roli v Aréně. Vypadal jako prototyp amerického herce. Vysoký, svalnatý, krásný Slovák, vysportovaný, ostře řezaná tvář. Já mu říkám: Co tu proboha děláte? Proč nesedíte v Los Angeles? Proč nechodíte z castingu na casting? A on že prý má na Slovensku rozdělanou televizi... Přitom se mu v zahraničí můžou stát jen dvě věci – buď se prosadí, nebo ne.Každý tam sedí na konkurzu a někomu se podaří prorazit za tři měsíce, někomu za šest, mezitím hlídá děti nebo se živí jako číšník, taxikář... Někomu se podaří dostat dobrou roli za pět let, někomu za patnáct, někomu nikdy. Ale i tak si můžete vždycky říct, že jste to zkusili. Nebudete se v Bratislavě budit ze snu a říkat si: Co tady dělám? Proč točím další seriál?
* Váš syn žije v zahraničí už mnoho let, vystudoval chemii…
Udělal si doktorát z organické chemie, v San Francisku na univerzitě v Berkeley – a pak postgraduál jako přípravu na profesuru. Ve dvaceti sedmi letech publikoval svůj první článek ve vědeckém časopise Science, to je obrovský úspěch. Teď mu je třicet dva a pracuje na projektu, po jehož dokončení by měl získat profesuru na Oxfordu.
* Zkusíte mi laicky popsat, co je to za projekt?
Já vám odpovím tak, jak mi odpověděl můj syn: Neptejte se, stejně tomu nikdy nebudete rozumět. Já jsem mu poradil, ať vymyslí žvýkačku, co nelepí, protože když jsem byl nedávno na Sardinii na granitových polích, bylo to tam samá žvýkačka. Takže asi takhle rozumím jeho vědě.
* Hodně mladých Slováků se v posledních letech usazuje v Česku…
Jsem na ně strašně pyšný – pracují tu v supermarketech, v kavárnách, v restauracích, studují. Považuji to za úžasné. Byl jsem velmi proti rozdělení republiky, ale dnes musím říct, že jsem se mýlil, že jsme se v podstatě nikdy nerozešli. Šlo jen o papír. A pro Slovensko bylo strašně důležité, aby do Evropské unie vkročilo jako suverénní evropský stát. Jsme jako syn, který odešel z domu, ale vrací se na Vánoce, na narozeniny, takže rodina zůstává nerozbitá. Češi a Slováci takovou rodinou jsou – a žádný papír to nezmění.
* Zdá se vám, že obě země od vstupu do Evropské unie dospěly?
Rozhodně. Třeba nedávné rozhodnutí Radičové, respektive slovenské vlády, – nepomoct Řecku – jsem přijal pozitivně, s velkým respektem. Byli jsme dlouho satelitem Ruska bez vlastního názoru a teď si stojíme za svým. To je důležité.
* Hodně Slováků hraje i v českých televizních projektech: já myslím, že jsme rádi, že se na vaše herce nemusíme dívat jen při opakování slovenských pondělků.
Byl bych v tomhle ohledu opatrný. Televize je zrádná, publikum se naučilo chodit do divadla na naše populární tváře. Lidi mají chodit do divadla a přes divadlo odhalovat herce, ne přes herce odhalovat divadlo! Divadelní kultura je tu jiná než v Německu, ve Francii, v západní Evropě. V Německu se lidé jdou podívat i na špatné představení. Chtějí vědět, proč je špatné. Chodí na nová pojetí Schillera, Goetha, analyzují, kam míří současná německá dramatika. Chtějí vidět, jak hrál Hamleta Bruno Ganz a jak Klaus Maria Brandauer. Tam se chodí na jednotlivé interpretace, adaptace, nové překlady, režijní pojetí. To tady samozřejmě nevidíte.
* Jak moc slavným jste se v Německu stal? Zprávy o vašich úspěších byly vždycky tak trochu pokroucené komunistickou propagandou…
Točil jsem se zásadními režiséry, pracoval v Kammerspiele, v mnichovském Národním divadle, v Basileji, v Bonnuav Deutsche Schauspielhaus v Hamburku. Myslím, že jsem toho hodně viděl, zažil jsem, jak se velcí evropští režiséři dívají na divadlo, zažil jsem velké herce jako kolegy na jevišti. Češi z toho nevyšli bez odměny, celá ta léta se o mně v novinách psalo „Grosser Tscheche“. Teď budu v Německu točit film s vynikajícím režisérem Leanderem Haussmannem. Jmenuje se Hotel Lux, velmi známý příběh, podle románu. Hraji tam Rusoněmce – nebo Němcorusa?
* Ještě před pár lety jste měl byty v Praze, Bratislavě a Hamburku. Kde jste doma teď?
Jednoznačně v Praze. Tady trávíme Vánoce, tady mám svoji hospodu U Hrocha, chodím do Michelské pekárny na pečivo, mám tu Davida, který mi na pizzu nedává kečup, ale pravá rajčata.
* Stal se z vás na stará kolena stoprocentní Čechoslovák?
Na to nemusíte být Čechoslovák, abyste pochopil, že tak dobré pivo jako U Hrocha nebo U Jelínků jinde nemají. Viděl jsem padesát zemí, ale teď jsem jel na kole po jižní Moravě a byl okouzlený tím, že lidé tu štědrost přírody nepoužívají na to, aby ji využili, ale aby krášlila. A v cukrárně zákusky jak z roku 1974 – punčové, větrníky, palačinky z bramborového těsta s povidly a s mákem, indiánky, prostě země česká... Když sněží, chodím na Karlův most, hraji tu divadlo, natočil jsem šestnáctidílný televizní seriál.
* Dokonalý svět se právě vysílá. Proč jste roli v něm přijal?
Byl to výborný scénář, dobří kolegové a podmínky. Jsem rád, že jsem toho mohl být součástí.
* Zdá se vám, že se do Česka vrací původní televizní tvorba?
Naštěstí. Německé kanály SAT1, PRO7 a RTL prošly stejným vývojem: od sitcomů a mýdlových oper se vrátily k původním inscenacím a dobře napsaným seriálům, kde lidé vidí hrát slušně svoje herce. Problém není, že existují sitcomy. Problém nastává, když se sitcom začne vysílat v hlavním vysílacím čase, od osmi večer, a tak bere prostor původní tvorbě. Proto je cesta složitějších formátů správná. Prorazit zvyk sitcomů není lehké, lidé už si na lehkou stravu zvykli, klade to nároky na scénář, stojí to víc peněz. Ale je to správné rozhodnutí. Myslím, že kdo tenhle trend zmešká, prohraje.
* Zasloužil byste si natočit nějaký vynikající film s vynikajícím režisérem…
Ale Jack Nicholson taky natočil jen pár skvělých filmů! Ale ano, rád bych ještě uhodil do porcelánu, udělal film, až by střepy lítaly, jestli to chcete slyšet.
* I ten Maxa z Dokonalého světa je postava šitá vám na míru. Představa Kukury, lva salónů. Charismatický úspěšný člověk... Že vás nikdo nezkusí obsadit do opačného typu, třeba nejistého...
Do jakého? Vždyť hraju v divadle…
* Ve skvělé inscenaci Koza hrajete architekta, který spí se zvířetem, s kozou. Ve stejně dobré Rodinné slavnosti zase pedofila. To nejsou protitypy, to jsou úchylové…
Nechápu vaši prudérnost. Já jsem v těch kusech původně hrát nechtěl, ale chodili za mnou kolegové a říkali, ať se nezlobím, že to nemůže hrát nikdo jiný než já, že jak by se na ně dívali sousedi... Přitom pedofilie je téma, které hýbe světem! Proto takové věci Divadlo Aréna dělá.
* Aréna, jejímž jste ředitelem, je důležité divadlo v kontextu slovenské kultury, zasahuje i do politiky. Jak vybíráte repertoár?
Každá inscenace musí mít důvod. O Tisovi nejdřív nechtěl nikdo ani slyšet, všichni mi říkali: Slovenský štát, dej pokoj! Já jsem oponoval: Byli jsme takoví, patří to do naší historie. Většinou se lidi začnou událostmi zabývat, až když se stane neštěstí. Ale divadlo musí otevírat témata ještě předtím, než se to neštěstí stane. Asi nejdůležitější letošní premiérou je Shakespearův Othello, kde je hlavním hrdinou Rom. Protože to je náš problém. Chci dělat divadlo, které má smysl. Husák má smysl. Křivka jeho života byla neuvěřitelná. Je to příběh člověka, kterého krutě bili pod obrazem prezidenta, aby pak pod jeho vlastním obrazem bili zase jiné. Je to rozporuplná postava, na které jsme ukázali rozporuplnou dobu. To jsou tabuizovaná témata. Teď přemýšlím o projektu o náboženstvích a o tom, jak povrchně s nimi zacházíme. Zasadil jsem Divadlo Aréna jako klín do tradice, o které jsme si všichni mysleli, že je neměnná. Na to jsem pyšný. A to je možná, jak jste se mě ptala, právě moje hobby.
* Proč jste tedy nedávno nepřijal funkci generálního ředitele Slovenského národního divadla?
Je mi šedesát tři, musím si vybírat. Nepotřebuji větší moc. Nemám na to čas. Když je člověk v mém věku zdravý, pokud může sníst, kolik mu chutná a kolik chce, pokud může vypít flašku vína k večeři a pokud vystoupí z porsche bez toho, aby mu někdo podal ruku, tak je jen otázkou času, kdy staroba přijde. Takže si myslím, že jsem naplnil vizi Arény, ale už bych nestihl naplnit vizi Národního. Člověk si musí vybírat: Nedávno mi nabídli točit 256dílný seriál, ale proč bych to dělal? Proč bych se měl pět let vláčet po hotelích a v podstatě nežít?
* Mohl byste si třeba koupit vilu na Mallorce jako mnozí němečtí herci...
Ale já mám kamarády, kteří mají vily na Mallorce. Když budu chtít, můžu je kdykoli navštívit. ?
***
Kdybych neemigroval, měl bych dnes asi obrovské deprese.
Byli jsme dlouho satelitem Ruska – a dnes si stojíme za svým.
O autorovi| Veronika Bednářová, reportérka Pátku veronika.bednarova@lidovky.cz
