LN: Současná situace s koronavirem mi připomněla „tyfovou“ scénu z vašeho románu Hana. Mimochodem ta epidemie ve čtyřiapadesátém vypukla taky v březnu. Vidíte mezi tehdy a teď nějakou souvislost?
Tyfová epidemie v roce 1954 přišla jako blesk z čistého nebe. Ve Valašském Meziříčí začínalo přibývat nemocných, ale protože na přelomu února a března jsou časté virózy a chřipky, zprvu tomu nikdo nepřikládal zvláštní význam. Teprve když se stav nemocných povážlivě zhoršoval a jejich počet vzrůstal, přišlo se na to, že se ve městě objevil tyfus. Až zhruba v polovině března se ale zjistilo, že zdrojem nákazy je studna, z níž brala vodu meziříčská cukrárna. Byla to poměrně velká provozovna, která rozvážela své výrobky do cukráren v okolí a zásobovala i nádražní restauraci, takže nemoc se dostala i za hranice města.
O blížícím se nebezpečí koronavirové epidemie jsme přece jenom měli informace, a tak byl čas se na ni připravit. To, jak jsme čas využili, je druhá věc. Od samého počátku víme, s čím se potýkáme, jak chránit sebe i druhé před nákazou, hledá se lék. Doufám, že medicína a hygiena pokročily natolik, aby následky co nejvíce zmírnily.
Pocit ohrožení a bezmoci je ale stejný. Myslím, že většina z nás se nebojí ani tak o sebe, jako spíš o své blízké.
LN: Jak může člověk strach z aktuální pandemie zmírnit, odbourat? Pomůžou rituály, pevný řád, nebo spíš improvizace?
Asi je něco jiného, když člověk žije v bytě uprostřed velkého města a musí dennodenně dojíždět do práce, kde je mezi lidmi, než když bydlí v domku na kraji města a mezi lidi se téměř nedostane, což je můj případ. Už na začátku karantény jsem se rozhodla, že využiji čas, který mi vznikl tím, že byly zrušené všechny akce a zahraniční cesty, a budu se věnovat tomu, co mám ráda: soustředěnému psaní. Nechci koronaviru věnovat víc pozornosti, než si zaslouží. Ve svém vlastním zájmu i zájmu nás všech samozřejmě dodržuji všechna opatření, ale nesleduji vývoj epidemie minutu po minutě. Ráno a večer se podívám na zprávy, abych byla v obraze, a trávím čas prací. To ale neznamená, že bych nenormálnost té situace nevnímala, neuvědomovala si dopady na zdraví a životní úroveň nás všech. Jen nechci propadat panice.
LN: Takže literatura pomáhá?
Pomáhá jakákoli smysluplná práce, do které se člověk naplno ponoří. Takže ano, psaní je do jisté míry i únik z reality.
LN: Prozradíte, o čem bude vaše nová próza?
O tom, co právě píšu, nikdy nemluvím. A o současné knize to platí dvojnásob, protože si nejsem jistá, jestli jsem si neukrojila příliš tlustý krajíc. Píšu už skoro rok, ale dopředu se posouvám jen pomalu. A mám promyšlenou a rozepsanou knihu pro děti. Občas si k ní od textu pro dospělé odskočím, protože dětské knihy jsou radost.
LN: Ještě k tomu meziříčskému tyfu. Může tohle být jedna ze základních funkcí literatury: připomínat, vtahovat dějinnou realitu do přítomnosti jako poučení, inspiraci?
Je dobré vědět, že život nepřináší jen hezké chvíle, ale nutně přicházejí i období, kdy člověk ztrácí své zavedené jistoty a pohodlí. Generace před námi prožívaly mnohem těžší události, než je současná pandemie, a to víme mimo jiné z knih. To, jak se s těžkostmi lidé vyrovnávali, nám může být inspirací a zároveň povzbuzením, že to zvládneme i my.
LN: Co vás vlastně přivedlo k psaní, vzpomenete si?
Knihy byly vždycky součástí mého života, vymýšlet příběhy a sepisovat je do knih jsem chtěla od dětství. Jenomže život se ne vždy vyvíjí tak, jak si představujeme, a tak jsem své přání naplnila až později. Ale při pohledu zpátky vidím, že všechno, co jsem kdy v životě dělala, k mému současnému psaní nějakým způsobem směřovalo.
LN: Mají příběhy ve vašich knihách reálný kořen?
Vlastně všechny vycházejí z reálného podnětu. Z příběhu, který jsem někde slyšela, jako v knize Slepá mapa, nebo z události, která se stala, jak tomu bylo v Haně. Mé knihy vyprávějí o lidech, které jsem potkala, o vztazích, které jsem odpozorovala. Ale tak to mají asi všichni autoři. Žijeme mezi skutečnými lidmi a díváme se kolem sebe.
Příběh, který jsem použila ve Slepé mapě, je životním příběhem paní, se kterou jsem jela ve vlaku. Události jejího života byly zajímavé, ale vyprávění se pro mě stalo nezapomenutelné něčím jiným: zvláštním vztahem mezi vypravěčkou a její dcerou. Jak je možné, že nám, úplně cizím lidem, dokázala říct, jak moc má svou dceru ráda a mrzí ji, že v minulosti udělala něco, čím změnila její život? Jak to, že je ochotná přiznat, že by chtěla vrátit čas a rozhodnout se jinak, ale dceři samotné to říct neumí? Rodinné vztahy, nutnost komunikace, síla slov i mlčení, to jsou věci, které mě od začátku mého psaní zajímají a které se pokouším do svých textů dostat. Snažím se, aby se moje psaní vyvíjelo, posouvalo, pořád se učím a doufám, že jednou napíšu text, se kterým budu opravdu spokojená.
LN: S těmi dosavadními spokojená nejste? Máte statisíce prodaných výtisků, překlady, ceny...
Neřekla bych, že jsem s knihami, které jsem napsala, nespokojená. Kdybych si myslela, že je nějaký text špatný, nechtěla bych ho vydat. Ale vidím prostor ke zlepšení. Pořád je na čem pracovat.
LN: Než začnete psát, vysedáváte hodně po archivech, v knihovnách, rešeršujete?
Rešeršování je podstatnou částí přípravy u všech mých knih. Čtu texty z let, o kterých píšu, dívám se na filmy z té doby, a pokud je to možné, mluvím s pamětníky nebo přímými účastníky událostí. Než sednu ke psaní, mám kostru knihy promyšlenou, znám charaktery postav i jejich vývoj, a tak je s podivem, že se mi příběh během psaní pokaždé vymkne z rukou a jde si svou vlastní cestou. Ale k vytyčenému závěru jsem prozatím došla vždycky.
Příkladem takové proměny je kniha Hana. Původně měla mít jen dvě části a tetě Haně a jejímu válečnému osudu jsem chtěla věnovat jen jednu kapitolu, ale během psaní jsem pochopila, že i ona potřebuje svůj hlas.
LN: Pod tíhou pandemie se v Česku hroutí knižní trh. Máte z toho jako autorka obavy, nebo věříte, že se věci dají časem do pořádku?
Přestože jsem svým založením optimistka a většinou bývám ta poslední, kdo stále věří, že všechno dobře dopadne, o knižní trh mám oprávněné obavy. Pandemie zasáhne celou ekonomiku a kniha je věc krásná, ale zbytná. Lidé budou šetřit a k oživení knižního trhu dojde nejspíš až před Vánoci. Nakladatelé nebudou mít peníze na vydávání nových knih, a to se dotkne všech, kteří na knihách pracují, ať jsou to autoři, překladatelé, redaktoři nebo grafici.
LN: Řada nakladatelů oznámila, že na elektronické nebo audioknihy nemůžou vsadit, že tištěná kniha je pořád základ. Čím si tu „trvanlivost“ klasické knihy vysvětlujete?
I já dávám přednost tištěné knize, přestože čtečku mám a na cestách ji hodně používám. Z papírové knihy mám mnohem větší zážitek než z té elektronické. Pro mě je dobře udělaná kniha malé umělecké dílo. Audioknihy mám ráda, ale většinou poslouchám texty, které už znám. Audiokniha knihu určitým způsobem interpretuje, stejně jako divadelní představení nebo rozhlasové zpracování. Každý interpret vkládá do textu něco ze sebe.
LN: Jak by měl s tou krizí knižního provozu podle vás pomoct stát? Pomohly by spíš úlevy na daních, nebo vydatnější podpora autorů, vydávání knih?
Nejsem odborník, ale vím, že podporu potřebují jak vydavatelé, tak autoři a překladatelé. Situace „lidí od knih“ nebyla růžová ani před epidemií, na což upozorňovaly organizace, v nichž se sdružují. Všichni tak nějak předpokládají, že knihkupci, spisovatelé a překladatelé dělají svou práci s láskou a že to jim přece musí stačit. Docela určitě by pomohla nulová daň z přidané hodnoty na knihy, a to nejen vydavatelům, ale i pověsti Česka jako země podporující kulturu. Pandemie ale způsobí propad ve všech odvětvích, všichni budou žádat stát o pomoc, a tak se bojím, aby na knihy vůbec něco zbylo.
