Za podraz číslo jedna považuji stržení padesátikoruny coby tzv. „aktivačního poplatku“ při prvním nabití. Obsluha u nabíjecí budky na něj neupozornila a návštěvník na tento „desátek“ přišel až při prvním nákupu. Argument, že informace o aktivačním poplatku byla uvedena na internetu a na letáčcích, neobstojí, protože návštěvník není povinen si tyto informace cíleně vyhledávat. Mají mu být sděleny v okamžiku odečtení od nabíjené částky.
Kromě toho: přes všechna ujištění, že bezhotovostní platby jsou zavedeny kvůli rychlému odbavení u stánků, je veřejným tajemstvím, že primární důvod jejich zavedení je získání přehledu pořadatele o tržbách stánkařů kvůli jejich průhlednějšímu zpoplatnění. To lze jistě pochopit. Proč má ale na tenhle interní byznys pořadatel vs. stánkař doplácet návštěvník?
Druhý podraz: stejnou částku, padesát korun, vyžadovali pořadatelé při (dost komplikované) refundaci zbylých peněz na náramku. Byli ochotni vrátit částku, přesahující 45 korun, úhrnem vám tedy muselo zbýt aspoň 95 korun. Bylo-li to méně, měli jste smůlu, museli jste utrácet.
Nejlevnější, co se dalo v areálu koupit, byla káva za 40 korun. Pokud i tak něco zbylo, prostě to „vyšumělo“. Zprůměrujeme-li si čistě teoreticky, že deseti tisícům návštěvníků na pásku zbylo po pětadvaceti korunách, žádného jednotlivce to samozřejmě nebolelo, ale tady jde o princip. Pro pořadatele to totiž znamenalo zisk čtvrt milionu „čistá ruka“.
