Kdo byl „novodobý Faust“ Jiří Arvéd Smíchovský? Lze se toho o něm i v souvislosti s novým filmem dočíst dost a nejvíc v knize Jana Poláčka Malostranský ďábel, která vyšla před šesti lety a nyní se dočkala nového vydání.
Poláček je také spoluscenáristou nynějšího snímku, který portrétuje jednu z nejbizarnějších a nejunikavějších osobností pražského života v polovině minulého století: vzdělaného a nadprůměrně inteligentního potomka váženého pražského rodu, který studoval na německých školách a dosáhl titulů doktora práv a filozofie, byl blízko i doktorátu z teologie. Propadl okultismu a magii, proslul jako kolaborat s nacisty, později pomáhal komunistické StB, zemřel za nejasných okolností začátkem roku 1951 ve věznici na Mírově.
Rafinované peklo
Ona pohnutá doba, kdy jedna hanebná totalita přešla v druhou, české tvůrce právem opakovaně inspiruje. Ondřej Trojan v roce 2018 natočil snímek Toman o vzestupu a pádu kontroverzního šéfa zahraniční rozvědky, Agnieszka Hollandová o dva roky později obohatila českou kinematografii filmem Šarlatán volně inspirovaným osudem léčitele Jana Mikoláška. Nynější Arvéd je z těchto příběhů o nebezpečné hře s mocí pojatý nejosobitěji a peklo se v něm vyjevuje nejrafinovaněji. Také však záměrně nabízí divákům nejméně přehledných dějových linek a zřetelných záchytných bodů.
ARVÉDČR 2022 Režie: Vojtěch Mašek Premiéra 25. 8. |
Režisérem Arvéda je Vojtěch Mašek (* 1977), pro nějž jde sice o celovečerní režijní debut, má ale za sebou už výraznou tvůrčí stopu. Jakožto komiksový autor získal osm cen Muriel a jeho divadelní hry uvádělo Studio Hrdinů, Divadlo Komedie nebo Činoherní klub. Mimo jiné byl jedním ze scenáristů filmu Václava Kadrnky Křižáček a podílel se rovněž na scénáři filmu Okupace, který loni uvedl režisér Michal Nohejl. Arvéda a Okupaci lze nepochybně zařadit do podobného nadějného proudu, charakteristického mimořádným důrazem na výtvarnou stránku i propracované herecké výkony, tragigroteskní atmosférou a zřetelně divadelním pojetím – Okupaci i Arvéda si lze velmi dobře představit na jevišti.
Filmový Jiří Arvéd Smíchovský se divákům vyjevuje ve scénách na pomezí reality a halucinace, v prostředích spojujících autencitu se stylizací, v propracovaných dialozích relativizujících pravdu a lež. Patřičně uhrančivému Michalu Kernovi v titulní roli je hlavním partnerem rovněž vynikající Saša Rašilov coby Štěpán Plaček, Žid, kterého Arvéd za války dokázal uchránit před transportem, později jeden ze zakladatelů StB a pro změnu Arvédův ochránce a nadřízený – než se role zase posunou.
Martin Pechlát jako vyšetřovatel Josef Šábe je reprezentantem bratrovražedných čistek, Jaroslav Plesl hraje kněze, s nímž Arvéd dlí na cele a docela přesvědčivě mu vysvětluje svůj vzdor vůči křesťanství, opřený o zkušenost zavrhovaného homosexuála. Výsledkem (ani cílem) nabídnutých výjevů však není popis Arvédova příběhu, ale sugestivní předvedení jeho hry: iracionální i pragmatické, vypjatě sobecké i nadosobně vědoucné, rajcovně úspěšné i finálně neudržitelné.
Arvéd představuje svého pološíleného hrdinu v kontextu šílené doby, kdy šlo sotva odlišit paranoidní mystifikaci od skutečnosti, zejména v oblasti takzvané spravedlnosti. Arvédova pokřivená osobnost prahnoucí po ovládnutí tajných zdrojů moci výmluvně rezonuje s mechanismy nacistické a komunistické diktatury.
Snaha předvést Arvéda nikoli jako izolovaného podivína, ale jako člověka vnímavě napojeného na ducha doby dává filmu příležitost také k řadě více či méně překvapivých kulturních odkazů – od Kafky a Haškova Švejka přes Satanovu slávu mezi námi S. K. Neumanna až po filmového Kristiána, respektive buddhistické motto vyjádřené v písni Jen pro ten dnešní den: tato pravda samozřejmě vynikne ještě lépe, když píseň pro účely filmu zpívá Vladimír Merta.
Arvéd zahalený do temného hávu zšeřelých obrazů a tísnivě groteskních manipulací nabízí komplexní zážitek, někdy je snad až příliš vyumělkovaný, ale ve výsledku sdělný. Kdo na něj ovšem půjde jako na napínavou historku o tom, jak si doktora Fausta vzal čert, může být trochu zklamán.
