Úterý 30. listopadu 2021, svátek má Ondřej
  • schránka
  • Přihlásit Můj účet

Lidovky.cz

Bernhard mě zpočátku bičoval

Kultura

  9:53
PRAHA - Když se jeden z nejslavnějších německých divadelních režisérů Claus Peymann stal intendantem Burgtheatru ve Vídni, herci řvali nadšením i hrůzou. Tři dramolety Thomase Bernharda, které nově nastudoval, uvidíme v listopadu v Praze na německém festivalu. Prozatím si zodpovědně přijel obhlédnout terén.

LN Thomas Bernhard napsal o vašem přechodu z divadla v Bochumi do Burgtheatru jeden ze svých kouzelných dramoletů. Po třinácti letech jste z Vídně odcházel do Berliner Ensemble. Už se nikdo nenašel, kdo by to dramaticky pojednal?
Nezaznamenal jsem takové snahy. Nejspíš bychom museli zavolat do nebe a tuto látku nabídnout zase Thomasi Bernhardovi, on by si s tím jistě poradil.

Nové nastudování tří dramoletů mělo premiéru letos na Wiener Festwochen. Vy inscenaci režírujete a hrajete v ní sám sebe. Není to trochu sebemrskačství?
Dlouho jsme zkoušeli a já si dodnes svou roli pořádně nepamatuji a musím se dívat do textu. Je to takové kouzlo amatérů, měli jsme několik přítelkyň, které se na nás pravidelně chodily dívat a dodávat nám odvahu. Opravdovou hvězdou inscenace je samozřejmě Hermann Beil - má tu výhodu, že může hrát tři figury. Hraje i moji sekretářku, a to je herecký výkon na Oscara, on je sice korpulentnější, ale o to víc sexy. Pak hraje Thomase Bernharda, to je velmi obtížné, ale daří se mu to. Oba jsme byli Bernhardovi přátelé, a tak může použít, co vypozoroval. Možná je až příliš milý, protože Thomas s námi jednal velmi agresivně a byl hodně ostrý. V posledním dramoletu smí hrát sám sebe a to umí nejlépe. Já musím hrát sám sebe třikrát za sebou, což je herecká Himálaj.

Bernard se k Rakousku vyjadřoval s ďábelskou ironií a sarkasmem, i když člověka nad jeho texty napadá, co by asi psal, kdyby žil v Česku. Jaký byl ve skutečnosti jeho vztah k vlasti? Poznal jste ho v tomhle ohledu?
Dlouhá léta jsem ho ctil plný strachu, než jsem přišel do Vídně. Nakonec se z našeho vztahu stalo něco víc než pouhé pracovní přátelství. I když on mě zpočátku bičoval a jednal se mnou jako s nepovedeným synem. Ve Vídni se stal mým tahačem a ukazoval mi směr, kudy jít, abych nenarazil. Vídeňské publikum má jednu smrtící vlastnost -člověka tak dlouho objímají a tisknou, až nemůže dýchat a udusí se. Vídeň je krásné město, kdyby Vídeňáci nebyli tak příšerní. Bernhard si snažil udržet odstup před oním smrtícím objetím. A tak své hry a knihy psal v zahraničí - v Polsku, Jugoslávii, Španělsku, Portugalsku. Rakušáci mají sklon k sebetrýznění - ze zoufalství. Všichni velcí Rakušané tomu propadali -Mozart, Raimund, Kraus. Samozřejmě, že Bernhard Rakousko miloval, je to nejniternější Rakušan, v Berlíně si ho člověk nemůže představit. Je to chladné město, nepřátelské umělcům, bez humoru a vtipu. Tam takové květy jako Bernhard nerozkvetou. Rakušané stále nemohou uvěřit, že mají tolik nadaných spoluobčanů jako třeba Jelinekovou, Turriniho, Handkeho, Schwaba, protože o sobě stále přemýšlejí skepticky. Nevěří, že Bernhard byl génius, pořád se ho pokoušejí srovnat k sobě, zredukovat, a tomu se on vzpíral. Kromě toho - on měl v mnohém pravdu - v Rakousku dodnes panuje hluboce zažraný katolický antisemitismus, se kterým se dá do jisté míry žít, až Hitler s tím udělal něco naprosto příšerného. Bernhard měl strach, že Haider by se mohl stát stejným krysařem jako Hitler. Proto napsal hru Náměstí Hrdinů, která vyvolala takový skandál, protože v ní otevřeně řekl, že Rakušáci jsou v nitru stále nacisty a čekají na nového vůdce. To je přehnané, ale zrníčko pravdy v tom je. Rakušanům je třeba nastavovat zrcadlo, což Bernhard dělal - z lásky a ze vzteku.

Třináct let jste byl intendantem a režisérem Burgtheatru. Divadlo mělo velký úspěch , ale přesto vás kritizovali. Říkali, že ohrožujete pravou rakouskou kulturu. Mohl byste své působení krátce shrnout?
To je pro rozhovor otázka na hranici sdělitelnost, o tom by se musel napsat desetisvazkový román. Burgtheater byl v době mého nástupu konzervativní scéna, v podstatě umělecky a ekonomicky mrtvá. Byl pevně v rukou předplatitelů, vstupenky se volně téměř neprodávaly. Ve svých padesáti letech jsem byl absolutně nejmladší a všichni zírali, jak jsem se mohl zaběhnout do takového divadla pro dospělé. Herci měli privilegia těch, kteří předávají vysoké neposkvrněné umění, všichni, i úředníci, měli skvělé platy. Divadlo se hrálo tak, jak byli léta zvyklí už od dob Franze Josefa. Tehdejší Vídeň byla zkamenělá, všechno tam docházelo později - po Německu a Francii. A tehdy jsem byl ministrem kultury povolán já. Jedním stiskem ruky a nikdo se nikoho na nic neptal.

Co se v divadle dělo?
Herci řvali tak nahlas, že se před divadlem na Ringu zastavila doprava. Bylo to něco mezi výkřikem nadšení a smrtelnou hrůzou. Chtěl jsem, aby se tam dostali mladí lidé, aby vstupenky byly dostupné všem. Zahajovali jsme dvěma hrami od Bernharda - Divadelníkem a Ritter, Dene, Voss, aby se divadlo probralo z letitého spánku, Mnoho herců mi pomáhalo a mnoho jich také odešlo. Hlavním partyzánem v odboji proti strašnému Němci byl Franz Morak a pomáhal mu Fritz Muliar, první dal pak výpověď a druhý mi teď už nějakou dobu píše milostné dopisy. Byla to nádherná doba, plná bojů. Hráli jsme hlavně současné rakouské autory a to obrovské divadlo plnili až po střechu diváky. To nikdy v dějinách Burgtheatru nebylo. Víte, Rakušané jsou nadaní, pokud jde o divadlo, oni jsou od přírody herci, jsou neuvěřitelně muzikální. Třeba když jsem si po telefonu objednával taxíka, zpravidla mi hned říkali - a kam to bude, pane Peymanne, tak dobré ucho mají.

Není to teď pro vás v Berliner Ensemble nuda?
Já už nejsem nejmladší, už takové vzruchy nepotřebuju. A stejně se jim člověk nevyhne - v Berlíně si diváci myslí, že všechno znají nejlépe, jsou děsně cool. Berlíňané se také nedají vystrašit, ale také ani okouzlit.

Claus Peymann (*1937 Brémy)

Patří ke generaci výrazných režisérů, která se etablovala od konce 60. let. Byl ředitelem ve Stuttgartu a Bochumi. V letech 1986-99 působil jako intendant Burgtheatru ve Vídni a učinil z něj prvotřídní, světovou scénu. Uváděl Bernharda, Handkeho, Jelinekovou. Strausse. Mezi jeho slavné inscenace patří např. Tortquato Tasso, Richard II., Matka Kuráž, Marlowův Edvard II. a hlavně Bernhardovy hry - Divadelník, Minetti, Náměstí Hrdinů, Immanuel Kant. Od roku 1999 vede Berliner Ensemble.

V čem spatřujete smysl divadla?
Moje přesvědčení je, že divadlo je od svého počátku morální institucí. Na pár okamžiků, ale zato každý den může změnit lidi, kteří se stanou diváky a jsou morální, vznešení. Promění se v dobré lidi jako Gruša v Kavkazském křídovém kruhu. Potom jdou z divadla a jsou zase hanobitelé dětí, militaristi a náckové. Dnes se v Berlíně takové názory moc nenosí, u nás mají hlavní slovo režiséři, kteří hry rozbíjejí a jejich poselství se jmenuje cynismus. Svět stojí za hovno, změnit nemůžeme nic. Tento pesimismus je pro německé scény typický. Stojím na opačné straně, chci vyprávět velké příběhy, ke kterým diváci potřebují trpělivost a čas. A to je v době, která tyto hodnoty neuznává, těžké. Mnoho divadelníků se zhlédlo ve videoklipech, krátkých dráždivých podnětech. Kritice se naše divadlo nelíbí, nejsem ve flóru, noviny nám nadávají jako kdysi v Rakousku. A přitom jsme nejvíce navštěvovaná scéna v Berlíně. To je potvrzení, že takové divadlo, které dosud žije z ducha osvícenství, stále ještě potřebujeme.

Česká kritika naopak politické divadlo postrádá, chybí jí odraz současnosti na divadle a vzhlíží k německému divadlu, které takové jevy umí pojmenovat. Není to zvláštní?
Každá země si hledá svůj umělecký výraz jinak. V umění se také odráží národní charakter. české divadlo má svou sílu v imaginaci, hravosti, podprahovém vnímaní. V tom je kouzlo, tajemství magie. Nemá smysl pokukovat po něčem, co je nám cizí, a nutit se do toho.

Autor:

ANALÝZA: Případ Kenosha. Média si napsala vlastní verzi

Premium Půlka Ameriky si udělala z Kylea Rittenhouse, jenž zastřelil dva lidi, vzorovou karikaturu bílého rasisty s puškou, a...

Pět nejčastějších chyb, které Češi dělají v penzijním spoření

Premium Ve starém „penzijku“ si na důchod spoří více než tři miliony Čechů a v nových fondech už přes 1,3 milionu lidí. Stát...

Strach se do lidí pouští jako jed. Horší než covid je hysterie, říká herec Dušek

Premium Je hercem, režisérem, scenáristou, moderátorem. Renesančního ducha zřejmě Jaroslav Dušek zdědil po svém rodu s modrou...

Akční letáky
Akční letáky

Všechny akční letáky na jednom místě!

Mohlo by vás zajímat