LN: Máte představu, kdy by se mohla znovu otevřít divadla a další kulturní zařízení?
Zatím nemohu nic ani odhadovat. Jsme dohodnuti, že jestli se něco začne uvolňovat – a to bude skutečně až ve chvíli, kdy dojde k radikálnímu snížení počtu nově nakažených –, první na řadě budou školy. Jsme na začátku cesty a ještě nás čeká nějaká ta chvíle v temnotě. Je ale vidět, že jsme schopni to zbrzdit a i přes všechny stížnosti a odpor lidé nařízení dodržují a uvědomili si, že je to nutné. Uvolňování se musí dobře rozvažovat. Teď se budeme poprvé bavit o otevírání škol, protože se čísla zlepšují.
  |
LN: Asociace profesionálních divadel má k dipozici data, že v době od začátku června do října odehrála veřejnoprávní divadla přes dva tisíce představení, která navštívilo asi čtyři sta tisíc diváků a z toho vzešlo asi pět nakažených. Čili pokud jde o hlediště, potvrzuje se, že divadlo je bezpečné prostředí a divadelníci soudí, že když se děti budou moct vrátit do škol, měli by se vrátit i diváci do divadel. Co tomu říkáte?
Myslím si, že tyto argumenty v debatě neobstojí, dnes je již zjevné, že nikdo nemůže přesně určit, kde jsou ta zdrojová místa, nemáme takovou evidenci jako v Asii, kde se dá přesně kontrolovat, s kým se kdo stýká. Podle mě nemůže nikdo takové statistiky mít, nikdo neví, kdo přijde do divadla nakažený a kdo ne, sotva může někdo zjistit, co se v divadle v tomto směru děje. Operovat s takovými čísly prostě nelze.
Sdružování je rizikové a musí se mu zamezit, ať je to kdekoliv. Také se tvrdilo, že restaurace nejsou rizikové, nakonec se zavírají všude. My můžeme nechat lidi pracovat v nějakém kolektivu, ale jakmile tam dochází někdo zvenku, riziko se zvyšuje.
LN: Není šance, že by se divadla otevřela do konce roku?
Řekl bych, že je to nepravděpodobné, ale mohli bychom usilovat o otevření jiných podniků, jako jsou knihkupectví, galerie, muzea, jednoduše všude tam, kde není tak vysoká kumulace lidí najednou, kde lidé procházejí. Ale teď tato úvaha ještě není aktuální.
LN: A co menší produkce do padesáti lidí, ani ty ne?
Nemůžu to slibovat. Po tom, co se dělo v září a v říjnu, si vláda nemůže dovolit žádné urychlování, takové chyby už nemůžeme dělat a musíme být opatrní. Důležité je, že ministr zdravotnictví zpracovává analýzu vývoje za září a říjen, abychom zjistili, kde jsou rizika a jak se stalo, že nám to uteklo, a jak lze situaci kontrolovat.
Domluvil jsem na tento týden společnou schůzku s ministrem Blatným a zástupci kulturní a umělecké veřejnosti, aby si to poslechli od něj, on už nějaká první data bude mít. Dal také dohromady různé skupiny odborníků, aby spolupracovali, a na základě této koordinace by měla vznikat nějaká pravidla. Teď je ale naléhavá otázka škol, jejich uzavření také působí značné ekonomické potíže, a jak zjišťujeme, v jiných zemích se nezavřely a nemá to až takový vliv na epidemiologickou situaci.
LN: Podle všeho se ale chování koronaviru dá špatně odhadnout. Země, jež v létě uvolňovaly nařízení opatrně, už nás v číslech nakažených také dohánějí. Jak s tím tedy v takovém plánování zacházet, nejsou to zase výstřely do slepa?
Je to jistý problém a mnoho odborníků tvrdí, že virus se skutečně chová nevypočitatelně, a dokonce poukazují na to, že jsme dosud ani nepochopili, proč se v různých zemích chová odlišně. Jako by fungoval podle teorie chaosu a skutečně země, které se tvářily, že s ním umí zacházet, mají znovu potíže. Jiná situace je v Asii, ale tamější metody nejsou na evropskou společnost aplikovatelné.
LN: Finanční pomoc ministerstva kulturním a uměleckým subjektům se již rozeběhla, ale překvapilo mě, že tam víceméně chybí kolonka pro výtvarné umění – pro výtvarníky, teoretiky a galeristy na volné noze.
Nekomerčním galeriím pomáháme a výtvarníci mají tu výhodu, že nejsou zablokovaní ve své činnosti a mohou svá díla dál prodávat. Těm jsme zdaleka tak neomezili činnost jako těm, kdo jsou závislí na kontaktu s živým publikem.
Pomáháme vysokým školám a galeriím, kde jsou často teoretici zaměstnaní, a pokud jsou osobami samostatně výdělečně činnými, pak musí žádat o kompenzační bonus ministerstvo financí, stejně tak ti, kdo na náš program nedosáhli. Tuto možnost jsme přivítali, protože u řady profesí nebylo úplně jasné, kam patří. Sněmovna nás v tom také podpořila, protože jasně artikulovala, že je třeba pomoct umělcům, aby ze svých povolání neodešli. Do našeho programu jsme dostali i technické profese, jako jsou třeba osvětlovači.
LN: Někteří se i tak cítí být postiženi, nyní si nejsilněji stěžuje muzikálový producent Lichtenberg, který říká, že ho ministerstvo poškozuje, a vám osobně vyhrožuje žalobou. Jak hodnotíte jeho postoj?
Připadá mi to nehorázné. Není doba na to, aby se jednotlivé segmenty kultury začaly napadat. Snažil jsem se hledat možnosti podpory pro všechny typy zařízení, pro neziskové i ziskové, pro příspěvkovky, nezávislá sdružení, obecně prospěšné společnosti a podobně. To, že pan Lichtenberg začal osočovat veřejnoprávní instituce a příspěvkové organizace a prohlašovat, že jsou černé díry na peníze, považuji za neuvěřitelné.
LN: Tak trochu zapomněl, že operuje v jiném ranku, je přece podnikatel a generuje zisk.
Samozřejmě. Tvrdit, že Národní divadlo nebo Národní muzeum jsou přeplacené a česká kultura celkově finančně předimenzovaná, je nehorázné. Možná by bylo dobré seznámit se s tím, jak jsou tyto instituce placené v Německu, ve Francii nebo třeba v Maďarsku, to jsou mnohem vyšší částky. To je základní nepochopení problému, my nezachraňujeme jen nějaké instituce, my přece podporujeme lidi, kteří v nich tvoří a mají mimořádné dovednosti, a my se je snažíme podržet, abychom o ně nepřišli, aby kultura přežila, a to i v regionech.
Pan Lichtenberg nikoho nezaměstnává, nemusí se starat o mzdy těch, kdo pro něj pracují. Na co tedy chce peníze? Na nájemné pro kulturní podniky existuje podpůrný program, pak jsou tu již zmíněné programy pro OSVČ. Za to by nám spíš měl poděkovat, ale on tvrdí, že rozhazujeme peníze.
LN: Chápete, za co vás žaluje?
Ne úplně. Vždycky jsem lidi z uměleckého světa vnímal pozitivně a vím, že převažující část z nich se chová korektně a je ochotná k domluvě a také jí jde o věc, a ne o to, kolik z toho vytřískat. Občas ale i v této sféře narazíme na lidi, kteří si razí cestu ostrými lokty, a tato arogance je mi protivná.
Jako by pan Lichtenberg nevnímal vážnost situace, že je třeba spoustě lidí pomoct, neboť jim doslova jde o jejich existence. Stát tu není od toho, aby nahradil podnikatelům zisky, ale aby jim pomohl přežít. Tím nechci napadat celý podnikatelský segment v kultuře, to bych byl jako on, jsem přesvědčený, že i jeho postoj je ojedinělý.
