První česká premiéra roku vzbuzuje lecjaké pocity. Krom značného zmatku jim vévodí i zdání naprosté pomýlenosti: na plátno se prostě dostal text, jehož místo je docela jinde. Byl na míru ušitý divadlu, konkrétně divadlu amatérskému (Lévinský hru napsal pro královéhradecký soubor Nejhodnější medvídci), a tam měl také zůstat.
Stojaté „železničářské blues“ pozbylo přenesením na reálné nádraží svou poetiku, jiná - bohužel - nikde nevyhřezla. Zbyl jen tok banalit interpretovaný naprosto nesourodým „hereckým souborem“ pod vedením režisérů, kteří byli na práci sice dva, ale vidět to opravdu není.
Chybí nezbytné „jako“
Dva chlapíci sedí ve vlaku a vedou hovor o tom, kdo, kdy a kam pojede na dovolenou, jeden se pak pokouší opravit dveře, poté oba vystoupí na nádraží a jdou si po svých. Když v divadle „jako“ jedou ve vlaku a „jako“ se pokoušejí spravit dveře, má to své kouzlo. Bez „jako“ to prostě nemá smysl. Humor nepřichází a nepřichází.
Na nádraží se tlachá o tom, kdo s kým a který vlak kam a v kolik. Chodí se do hospody na pivo, na fotbal a k vodě do lomu. Z čista jasna se dozvíme, že Karel zemřel, aniž bychom měli šanci pochopit, o koho jde. Pro vývoj děje je to asi důležité, ale snahu zorientovat se zhatí Franta, Aleš, Evžen a další ze seznamu postav, o nichž se tu často hovoří a jež se v nestřežených okamžicích zjevují (Evženova tvář je nám bůhví proč půl filmu zatajována). Je to chaos bez půvabu se záchvěvy humoru spíše nechtěného, který korunuje replika: „Miki Volek byl stejně taková česká Edith Piaf.“ Celé to uzavírá titulková píseň Mňágy a Žďorp o tom, že i cesta může být cíl, a jde se domů...
Marnost a rozpaky. Dá se docela dobře pochopit, co tvůrce k natočení „Plácačky“ lákalo: fotogenické nádraží, osobité dialogy, závan „obyčejné člověčiny“... Absence příběhu se nezalekli, ale zapomněli, že by ho měli nahradit třeba atmosférou nebo opravdu výraznými postavami. Ty se tu potácejí v jakémsi vláčném zmatku a pronášejí věty, jako když se hážou kamínky do vody. Je víc než těžké najít k někomu cestu a je docela jedno, zda ho hraje populární Jaroslav Dušek, méně známý Igor Chmela nebo některý z neherců.
| Ještě žiju s věšákem, plácačkou a čepicí (ČR 2006) |
|
Scénář: Pavel Göbl, Roman Švejda, René Levínský |
|
Distribuce v ČR: Bontonfilm |
|
Premiéra: 5. 1. 2006 |
„Plácačka“ bohužel dokazuje, že nepovedené filmy nejsou jen výsadou výrobců lidových taškařic a „zaručených“ diváckých hitů, ale že se mohou vyklubat i z docela sympatického záměru. V tomto případě těžko soudit, zda by film zachránil rázný dramaturg, či šikovnější režisér. Nejspíš by se na to muselo jít úplně jinak, nebo vůbec nijak.
